Dokud nepřijde Kristus a království Boží

Autor:
Publikováno:

Ježíš Kristus při své večeři na rozloučenou dobrořečil podle každodenního židovského obyčeje nad chlebem a vínem, dal tomuto úkonu nový smysl a uložil učedníkům, aby toto konali na jeho památku. Konat to tak, jak Pán Ježíš chtěl, patří k identitě reformační církve. Proto i dnes nejen čteme „slova ustanovení“, ale také konáme dobrořečení, požehnání pokrmů, někdy i formálně způsobem židovským: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa... Z hebraistických studií víme i to, že slova o plodu vinné révy označují víno, nikoli nějaký mošt či ovocnou šťávu, které se žehnaly jinak. Tytéž studie nám nově ukázaly i smysl požadavku kalicha – Kristus je nepochybně cele přítomen pod podobou chleba (tělo neoznačuje biologickou skutečnost, ale osobu), kalich pak je obnovou smlouvy (tento rozměr obnovy smlouvy však naše písně k Večeři Páně již mají).

Kázání a svátost

Naše slavení svaté večeře prochází obnovou, kterou někteří hodnotí kladně a jiní mají obavy z toho, aby netrpělo zvěstování. V zásadě jsou tyto obavy zbytečné (v konkrétním případě mohou být oprávněné), vždyť apoštol Pavel Ježíšova slova doplnil poznámkou: Kdykoli jíte a pijete, zvěstujete! Svatá večeře není alternativou zvěstování, ale zvěstováním těch nejzákladnějších základů křesťanství, podle Lutherových slov „shrnutím celého evangelia“. I té nejradikálnější historické kritice Ježíšových slov zůstanou aspoň slova: Moje tělo – za vás; moje krev – za vás. A to je jádrem zvěsti. Ovšem skutečně jenom jádrem – od nejstarších dob je toto jádro třeba osvětlovat, vykládat, uvádět do souvislostí. Nejprve tak, že se čtou texty Starého zákona a vztahují se na Krista – jakkoli je dnes zajímavé podívat se, jaký je rabínský výklad těchto míst, křesťany z nás dělá jejich křesťanský výklad. Křesťanský výklad pak krystalizuje do textů Nového zákona – kdo ještě nepostřehl tento úzký vztah mezi svatou večeří a Novým zákonem, tomu něco podstatného uniká o Písmu i o svaté večeři. Novozákonní i pozdější křesťanské kázání ukazuje nové dimenze Kristových slov i činů, protože však není odděleno od svaté večeře, neztratí se střed a jádro. A naopak, protože je svatá večeře Páně vykládána a aktualizována kázáním, nestane se z ní nikdy prázdný rituál. Přijímáme Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, když k nám přichází ve slově kázání i slově svátosti.

Zpřítomňující připomenutí budoucí hostiny

Večeře Páně je památka – z hebraistických studií víme, že památka není jen vzpomínka na věci minulé, ale zpřítomňující připomenutí: Ti, kdo se narodili dnes, mají účast na vyjití z Egypta. My, kdo jsme dnes účastni této památky, máme účast na Kristově smrti. Tato Boží aktualizace minulých událostí chrání pak i kázání před „aktualizacemi“, které bývají někdy výrazem pocitu, že evangelium samo aktuální není, a následnou křečovitou snahou je aktualizovat (dobře míněnou, ale někdy až komickou). Minulé události Kristovy smrti a vzkříšení jsou počátkem konce časů, jejich připomínka je připomenutím věcí budoucích – Kristova příchodu k soudu a Božího království – tedy věcí, které jsou pro každého aktuální a „existenciální“ i bez našich snah. Boží živé slovo však není jen opakováním slov řečených do kontextu prvního století, ale slovem do této jiné doby – i to má být při slavení svaté večeře patrné. Večeře Páně je zpřítomňujícím připomenutím budoucí hostiny Božího království a v tomto smyslu i naší účastí na nebeském království a jeho radosti.

Luther a Kalvín

Zatímco dříve byla svatá večeře vnímána často individualisticky, dnes více vnímáme její rozměr budování církve, vyjádřený ve slovech apoštola Pavla: Protože máte účast na jednom chlebu = těle Kristově, stáváte se i vy jedním tělem = církví. Církev pro nás není ničím abstraktním, formálním, není to organizace ani úřad: Je to událost, živé společenství shromážděné kolem Krista a Kristus mezi námi – pod „způsobou“ společenství, zvěstovaného slova i chleba a vína. Láska našich předků ke svaté večeři a jejímu častému, dokonce každodenním přijímání, by nám měla být přinejmenším otazníkem nad naší současnou praxí. Rovněž veliká úcta k ní, projevující se tehdy klečením a jinými formami jednání člověka, který se setkal s živým Bohem (srov. Lk 5). Zmíněné biblické vyprávění ukazuje, že vyznání hříšnosti při tomto setkání není nějakou reformační jednostranností, ale důsledkem setkání s přítomným Kristem.

Formy se mění s dobou, láska a úcta si vytvářejí nové formy, nicméně nezůstávají bez forem. Pikartství doby husitské, které během jediné generace dokázalo na pokraji Tábora znehodnotit vše, co bylo husitům svaté, by nám mělo být předmětem studia a varováním. Kristova „duchovní přítomnost“ mezi námi znamenala pro církevní otce i pro Kalvína přítomnost působením Ducha svatého – proti lidskému „magickému“ disponování, ale také proti pouhému lidskému zpřítomňování v naší mysli. Jako spojená církev bychom se mohli pokusit spojit vážně Kalvínův důraz na Krista po Boží pravici s Lutherovým důrazem na Kristovo sestoupení mezi nás a do hlubin nejhlubších. Starocírkevní bohoslužebné formuláře ukazují, že obojí patří k sobě.