5. neděle v postu B

Autor:
Publikováno:

Texty: Jr 31,31-34; Ž 51,1-12 / Ž 119,9-16; Žd 5,5-10; J 12,20-30

Jr 31,31-34


Den Hospodinův není jen dnem soudu, ale také dnem nové smlouvy. Je to smlouva nového charakteru, ne vazalská, jakou dává vítěz poraženému, ale zvláštní, kterou dává Vysvoboditel zachráněným, aby se v ní zavázal k zaslíbením. Hospodin je věrný i nevěrnému lidu. Nová smlouva navazuje na nový exodus ve vysvobození ze zajetí. Zaslíbení zní: odpustím. Ze smlouvy vyplývá zákon (stanovení), který tu nebude na deskách, ale v nitru, jejž nebude nutno vynucovat, bude zákonem svobody. K takové smlouvě došlo v dějinách v Kristu.

 

Ž 51,1-12


Kající modlitba začíná prosbou o očištění od hříchu, která odkazuje k rituálu, odstraňujícímu poskvrnu hříchu. Jeho duchovní smytí, dosl. „vyprání“, „vyvalchování“ má způosobit zahlazení, „vymazání“. Proti pojmům lidské nevěrnosti, nepravosti, hříchu stojí boží smilování, milosrdenství a slitování. Každý hřích je hříchem proti Bohu (jako Davidův hřích proti Urijášovi). Vyznání viny vůči Bohu je současně vyznáním víry (naděje) v jeho spravedlnost, jež se vždy prokáže v jeho soudním výroku. V.7 člověk je poznamenán hříchem jako celé pokolení, rodí se do situace hříchu (hřích má moc, kterou může překonat jen Bůh). Je to možná interpretace pro koncept dědičného hříchu jako situace lidské „předurčenosti“ podlehnout hříchům a nepravostem (pl) a nevyhnutelné potřeby boží pomoci k jejich opuštění? Lze rozumět: Zrodil jsem se k tomu, abych tíhl k nepravosti (nepravdivosti – nevěrnosti, jejímž výrazem je těkání, nestálost, neschopnost vytrvat/setrvat), ale Ty máš zalíbení v „pravosti“ (pravdivosti – věrnosti) a právě tu dáváš mně (darem) poznávat jako svou moudrost (v ní poznávám a prožívám hloubku Tvého bytí – například v zážitku Tvé absolutní spravedlnosti a ještě dále v poznání možnosti života očištěného)?. Prosba o očištění  upomíná na rituální očistu (skrápění vodou svazkem orientálního yzopu) jako hmatatelný výraz např. uzdravení od znečišťujícího malomocenství apod., v představě očisty k bělosti (od hříchu až krvavého) je představa vítězství (definitivního) nad hříchem (tedy spásy). Prosba o čisté srdce žádá skutečné boží stvoření (slov. bárá) z ničeho, nastolení nové reality čistoty celé osobnosti. Zřejmě proto, že to, co hřích rozvrátil, již nelze „repasovat“. Duch pevný, duch vytrvalosti, však má být obnoven – je to proto, že patří k člověku jako výsledek počátečního stvořitelského vdechnutí života, že tento duch je tím božím v nás, co hřích zničit nemohl, ale bez Boha se neobnoví?

 

Ž 119,9-16


Vztah k Bohu není jen otázkou blízkého konce života, týká se hluboce těch, kdo svůj samostatný život začínají. Nemohou stavět na mnohaleté osobní zkušenosti a moudrosti, ale mohou hledat oporu v moudrosti boží, pokud je jeho Slovo přijímáno vážně, nikoli formálně, pokud je Bůh ve svém slově hledán celým srdcem, tedy celou hloubkou osobnosti, bytostně. Existencialita (a to nadějeplná, nikoli tragická) hledání a touhy po orientaci tkví ve vv. 13-16. I tyto výroky musí být založeny na pokorném vztahu k boží skutečnosti, jsou zároveň indikativem, optativem a poselstvím. A snad také výzvou k rekapitulaci pro ty, kdo již nejsou na počátku životní pouti.

 

Žd 5,5-10


Součást velekněžské christologie rozvinuté ve druhé části Žd (kap. 4-10). V rámci oddílu lze rozčlenit tři pododdíly – vv. 1-3, 4-6, 7-10. Poslední dva ukazují na Ježíšově příběhu, proč je jako Syn Boží veleknězem podle Melchisedechova řádu (vv. 4-6). Proti tomu vv. 1-3 dokládají, co je vůbec kritériem velekněžství, totiž že velekněz stojí zcela na straně člověka a zasazuje se za hříšníky. To spočívá v jeho schopnosti soucitu. Velekněz, jejž Bůh vybírá z lidí, má současně podíl na slabosti, pro niž je zplnomocněn přinášet oběti. Pro Ježíše to platí analogicky, ale on není veleknězem z lidí, jenž má nástupce a předchůdce, je Synem božím. Na zemi není „Ježíšův stolec“. On je veleknězem věčným a bez původu (resp. bez důležitosti původu), tedy podle řádu Melchisedechova.

V textu je zdůrazněno Ježíšovo pozemské bytí a důležitost má líčení jeho předsmrtného strachu, zápasu a proseb („až k slzám“ je mimosynoptický výraz, ale konvenuje s krvavými krůpějemi při modlitbě v Getsemane). To patří k jeho velekněžské úloze. Bůh ho slyšel pro jeho pokoru lze rozumět jako Bůh ho vyslyšel pro jeho bázeň před Bohem  nebo Bůh jej vyslyšel a zbavil strachu. Prvá možnost plyne z kontestu následujícího, druhá z předcházejícího. Anebo jde dokonce o vědomé využití dvojznačnosti výroku.

V. 8 vyzdvihuje Ježíšovu poslušnost v utrpení. „Ačkoli to byl Boží Syn“ ukazuje na nějaký paradox. Je tím podtrženo jeho jednání jako příkladné. Tato poslušnost je ve v. 9 předpokladem „naplnění“. To se přibližuje teprve tehdy, když bylo soteriologicky uvedeno Synem na cestu jeho kněžskou službou. Božská proklamace Ježíšova velekněžství není uvedena až v závěru (v. 10) náhodně. Nelze ji oddělit od ponížení. Podstatné je řečeni již v kontextu: Je to velekněžství nebeské skrze vyvýšení a věčné skrze původ Syna, které jednou provždy způsobilo a působí věčnou spásu.

 

J 12,20-30


Jan na rozdíl od Marka nechává mezi Ježíšovým vjezdem do Jeruzaléma a Poslední večeří jen řeč o přicházející smrti ve spojení s ohlédnutím za veřejnou činností. Případné části synoptické tradice přináší Jan na jiných místech (očištění chrámu 2,13-17). Tím zvýrazňuje, že po slavnostním vjezdu do Jeruzaléma přichází „ona hodina“. Závěrečná řeč završuje u Jana Ježíšovo pozemské působení. Látka není synoptické vzdálená.


Řekové, kteří chtějí Ježíše poznat, jsou buď proselyté nebo jen „bohabojní“, to není jednoznačně řečeno. Oba učedníci, kteří setkání prostředkují, nesou řecká jména. To má jasný symbolický význam: helénství získává přístup k Ježíšovi prostřednictžvím řecky pojmenovaných učedníků. Ježíšova odpověď  o hodině, která se přilížila, zrno musí zemřít. Tento výrok z tradiční obraznosti nelze bez kontextu interpretovat. Předjanovský význam tohoto výroku je zřejmý: Aby mohl dokončit své dílo spásy na zemi, musel Ježíš zemřít. Jeho smrt zde však je viděna méně jako podmínka pro vlastní oslavení, spíše jako podmínka pro úspěch díla spásy. V. 25 odpovídá Mk 8,35par., Jan připojuje „v tomto světě“ a „pro život věčný“. Zákonitost o smrti platí také pro Ježíšova učedníka. Formou antiteze je formulována paradoxní pravda o ztrátě života u toho, kdo na něm lpí a naopak, kdo je hotov život dát, získá věčný. Též v. 26 je janovská varianta synoptického Mk 8,34par. Učedník je jen ten, kdo slouží a následuje – to je možno chápat jako imperativ zaslíbení: Kdo mi slouží, bude mne následovat až na smrt – a to bude současně následování do nebeské slávy (v. 32).


Helénové, kteří ve vv. 20-26 chtěli potkat Ježíše osobně, dostali od nějk jako odpověď v poukazu na Ukřižovaného a Vyvýšeného. Není důležitý přímý přístup k pozemskému Ježíši a ne historická současnost, ale jde spíš o získání vztahu k Vyvýšenému a nepominout příběh utrpení.


V. 27 Sám Spasitel vyslovuje „mám strach“. Je to lidská úzkost před onou hodinou a prosba o záchranu. Je to však současně hodina Vyvýšení, proto „Otče, oslav své jméno!“ V utrpení Syna je sám Otec oslaven. Otec prosbu Syna vyslyší, „oslavil jsem je“, a to už skrze Synovo vyslání do světa a jeho dílo. „A ještě oslavím“ ukazuje na pašije. Okolostojící slyší jen zahřmění – svět nemá porozumění pro hlas Boží. Zástup nastupuje na místo Řeků (zmizeli z textu bez povšimnutí).


U Jana je smrt na kříži silněji vylíčena proti tradiční starokřesťanské apokalyptice: v pašijích došlo k přelomu eónů, vystoupení Seslaného do neboeské preexistentní slávy je porážkou knížete tohoto světa. V. 32 patří vedle 14,2n a 17,23n k jedinečným neapokalyptickým očekáváním Jana. Učedníkům je zaslíbeno, že vyvýšený Spasitel je přitáhne k sobě do nebeské slávy. S tím souvisí některé gnostické představy o shromáždění rozptýlených a jejich vyvýšení. Jan tuto představu interpretuje nově skrze následování kříže. Oslavený táhne s sebou všechny, kdo v hodině vlastních pašijí obstáli a zůstali mu ve službě věrni. Ježíšovo vyvýšením je vyvýšením jeho věrných.

Opět se objevuje nedorozumění ze strany židovského lidu, který očekává mesiáše jako věčného, jenž nebude trpět a není vyvýšen – není tu apokalyptického Syna člověka, ale spíš typicky nacionální očekávání mesiáše farizejsky zabarvené Synagógy. Na otázku po mesiášské představě už evangelista neodpovídá, lid nemá hledět do budoucnosti, ale využít plně přítomnsti světla – Ježíše, dokud je tu. Věřící se stává „synem světla“ a neobává se již vstupu temnoty. Poté se Ježíš „před nimi skryl“. Více již nebylo říci, Ježíš mizí očím zástupu i ze scény veřejného působení, po nesituovaném ohlédnutí za veřejným působením následují události Pašijí.