14. neděle v mezidobí B

Autor:
Publikováno:

Texty: Ez 2, 1-5; Ž 123; 2 Kor 12, 2-10; Mk 6, 1-13

1. Kontext (církevního roku a čtení)

Téma neděle: Posílám vás.
Období zrání a růstu, které je symbolizováno zelenou liturgickou barvou, není samoúčelné. Je to růst k něčemu. Duchovní růst k tomu, aby člověk přijal své vyslání. Aby řekl své "ano" k Božímu oslovení.

2. Text

Ez 2, 1-5
K tomu, aby prorok mohl vyslechnout Boží vyslání, jej napřed musí Duch postavit na nohy.

Ž 123
Máme pokorně vzhlížet k Bohu s důvěrou, že nám odpouští a umožňuje duchovní růst.

2 Kor 12, 2-10
Apoštol Pavel popisuje své vidění, ve kterém vystoupil do nebe. Aby se výjimečností tohoto zážitku nemohl chlubit a povyšovat se, byl mu dán do těla osten. Na jeho prosbu, aby ho Bůh tohoto ostnu zbavil, je mu řečeno: "Stačí, když máš mou milost". Nic víc k přijetí a žití poslání není potřeba.

Mk 6, 1-13

1 (Ježíš) vyšel odtamtud a šel do svého domova; učedníci šli s ním.
2 Když přišla sobota, počal učit v synagóze. Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: "Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama!
3 Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?" A byl jim kamenem úrazu.
4 Tu jim Ježíš řekl: "Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě."
5 A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je.
6 A podivil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil.
7 Zavolal svých dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy.
8 Přikázal jim, aby si nic nebrali na cestu, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku;
9 aby šli jen v sandálech a nebrali si dvoje šaty.
10 A řekl jim: "Když přijdete někam do domu, tam zůstávejte, dokud z těch míst neodejdete.
11 A které místo vás nepřijme a kde vás nebudou chtít slyšet, vyjděte odtamtud a setřeste prach svých nohou na svědectví proti nim."
12 I vyšli a volali k pokání;
13 vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.

1-6: Odsouzením a nepřijetím Ježíše zakončuje Marek třetí oddíl svého evangelia. Na konci druhého oddílu (3,6) odsoudili Ježíše oficiální autority tehdejší doby. Nyní jsou to jeho spoluobčané. Ve stavbě textu je váha položena na slepotě světa vůči Božímu zjevení.

Učedníci následují Ježíše do jeho "otčiny". Snad to podtrhuje jejich zvláštní postavení. V sobotu jde Ježíš do synagogy a učí. Reakcí je otázka, kým je. Nezůstává ale otevřena (jako např. v 4, 41), ale je předčasně zodpovězena tím, že Ježíš je zařazen, vřazen do známých kategorií. O Ježíšově profesi, povolání, čteme jen zde. Slovo zde použito může označovat i toho, kdo staví domy ručně z kamení. (Kameník se jim tak místo kamenem úhelným stává kamenem úrazu- v.3). Zcela výjimečný je odkaz na matku. Syn se vždy nazýval po otci. I tehdy, když otec byl již mrtev. Přítomnost Ježíšových bratrů a sester je problematická. Známým argumentem je rozšířené používání slova "bratr" a "sestra" směrem k označení bratranců a sestřenic. Otázkou je, zda se tento semitský zvyk uplatňoval i v řeckém jazykovém prostředí. A zda by Marek, Lukáš, Pavel i Jan nezávisle na sobě zvolili nedorozumění umožňující výraz, když by všichni měli na mysli bratrance a sestřenice. Na druhou stranu je nutno varovat před unáhleností ve výkladu odkazem např. na Bratrské vyznání víry (čl.17/4): "Nade všecko pak o Panně Marii věříme a vyznáváme, že byla dcerka z rodu královského … Panna čistá před porodem, při porodu i po porodu…" Verš 5a je u Matouše zmírněn a u Lukáše vynechán. Údajně odporuje pozdějšímu chápání Ježíšovy neomezené moci. Tento text však ví, že pravý zázrak vytváří společenství mezi Bohem a člověkem tím, že klade otázky, hledá víru, dává odpovědi a že Ježíš nedělal žádné zázraky, ve kterých k takovému rozhovoru nemohlo dojít. Ve verši 6a je zdůrazněno, že stěžejním bodem je otázka po víře. Vlastní překážkou víry je Boží neviditelnost, jeho skrytost mezi všedním. Ukazuje se slepota světa, která přivedla Ježíše na kříž. Jeho moc jim byla k záchraně, ale jejich nevíra také jeho bezmocí.

7-13: Služba pro Ježíše je vždy službou ve společenství a nemůže být vykonáváno bez druhých. Proto vyslání po dvou. Učedníci jsou vysláni s mocí. Zvěstování není vyučováním teorie, ale dodáním odvahy, ve které se děje Boží moc a bojuje se se všemi protivníky. Chudoba poslů kontrastuje s "výbavou" řeckých potulných filozofů a je znakem pro způsob života: tak jako "ptáci" a "lilie". Poslové, kteří se chtějí jistit ze všech stran, kteří spoléhají spíše na svůj vlastní vklad, než na zásah toho, koho zvěstují, jsou nedůvěryhodní. Nevaruje se zde před majetkem jako takovým, ale před vláčením druhého oblečení na této cestě. Proti divokým zvířatům nebo hadům mají používat hůl a sandály. Varuje se zde před výměnou ubytování za nějaké pohodlnější v rámci toho stejného místa. Verš 11 počítá s takovým zvěstováním, které vyžaduje odpověď buď "ano" nebo "ne". Důležitá je zde opravdovost zvěstování. Všechno, počínaje chudobou poslů a konče odvahou viditelně ukázat na soud nad těmi, kdo poselství odmítnou (setřepání prachu z nohou), musí korespondovat se slovy, že Bůh je nekonečně důležitější než vše ostatní.

3. Homiletické podněty:

Všechna čtení dnešní neděle tematizují Boží oslovení člověka a lidskou odpověď na toto oslovení. Pro 1. a 2. čtení je důležitá zejména osoba toho, kdo je vyslán. Prorok je postaven Duchem na nohy, pak je Bohem osloven a pak teprve vyslán. Apoštol Pavel popisuje zdroj svého poslání. Boží příklon a obdarování člověka jde ruku v ruce s ostnem, který neustále upozorňuje na onu vázanost posla ke zdroji. "Stačí, když máš mou milost".

Bůh v Ježíši Kristu oslovuje také shromážděné věřící v synagoze. Boží oslovení vyvolává tři otázky: "Odkud to je?", "Co je to za moudrost?" a "Jaká síla jde jeho rukama?" Naléhavost těchto otázek je odbyta a odvysvětlena poukazem na Ježíšovu práci a rodinu. Jako kdyby se v tom všedním a obvyklém nemohlo dít Boží oslovení. Zmínění Marie právě na tomto místě vede k úvaze, že to byla právě ona, která Boží oslovení "neodvysvětlila", ale řekla to konečné "fiat", staň se. Bůh oslovuje i nás. Ve všedních situacích našeho života. Tam, kde to známe, kde jsme doma. Pak ale vždy záleží na tom, co odpovíme. Otázky, které jeho oslovení vzbudí, nelze umlčet odkazem na obyčejnost a všednost okolností, ve kterých jsou položeny.

-td-