Mt 28,16-20
Podle Matouše se apoštolé setkávají se vzkříšeným Ježíšem až v Galileji. Setkání má jinou atmosféru, než předchozí děj v Jeruzalémě; nejenom jiný prostor, ale také jiný rytmus.
- Ženy prožily u hrobu silně emotivní chvíle: šok, strach smíšený s radostí. A na cestě zpět: klanějí se a dotýkají se jej, objímají jeho nohy.
- Velekněží (spolu se strážci) se pokoušejí celou věc zakrýt a zmanipulovat. Ježíšova smrt je pro ně politikum. Praktici a realisté; umějí se pohybovat v silových polích světa. (Matouš snad ani tolik netouží potřít prastarou hypotézu o ukradení těla, spíš ukazuje kontrastně včerejší lokální jepičí pletichy X program s globálním výhledem pro všecky dny).
Setkání na Galilejské hoře je jako z jiného světa (s
nadsázkou ‚z jiného evangelia‘, z evangelia, které se odteď bude psát
o Kristu přítomném a jednajícím v Církvi a skrze ni). Asi se také neodehrálo
bez emocí a bez nápádů, co hned zítra apoštolé udělají (viz ostatní synoptici a
Jan). Matouš z toho na závěr učinil telegram: pečlivě očistil a vyškrtal vše
(ovšem kromě té hory a apoštolů), co by mohlo budoucímu čtenáři/věřícímu
setkání se Vzkříšeným odcizit. „Já jsem s vámi“, vždyť to víte a dávno zakoušíte
v kruhu lidí pokřtěných a zachovávajících moje slova (který se začal v kruhu
apoštolů, které jsem za vámi poslal. Oni předali mé poslání vám, a vy ho
předejte těm vedle vás a po vás, protože já jsem jak s vámi, tak s nimi –
tak nebo podobně by to mohlo pokračovat).
Skeptikovi, pochybujícímu, zoufalému nabízí Matouš jakousi objektivitu, viditelnost („a hle“), jistotu Vzkříšeného. Tato jistota je poněkud jiná, než jakou očekáváme. Nenajdeme ji u hrobu a ve spekulacích, za „ošklivým černým příkopem“ minulosti, ale ve společenství věřících. Nejde o fakt vzkříšení Ježíše N. (já jsem a budu furt), ale o vzkříšení, které nás už teď zahrnuje (já jsem s vámi a na furt).
V těžkých obdobích bychom raději slyšeli: „Já jsem s tebou“. Takového ujištění se dostává ženám u hrobu, mlčky, dotykem, obejmutím. Ve světle těchto setkání se nám může zdát nadčasové a skupinové „já jsem s vámi“ být trochu slabou výbavou do osobních těžkostí. I proto je tu zmíněn křest: tam člověk zakouší v prostém dotyku vody (resp. kousání chleba a polykání vína) pro sebe zaznít Ježíšovo nevyslovené: „Já jsem s tebou“. A nejde jen o tyto církevní svátosti, Kristus je přítomen v trpících lidech, kterým dáme napít, které navštívíme, kterým pomůžeme (Mt 25). Je při nás a pro nás ve věcech tohoto světa (které byly Otcem skrze něj v Duchu svatém stvořeny). Celý je svátostí, tajinou, nabídkou k setkání a sdílení s nevyslovitelným Bohem.
Spatřili, klaněli se, „ale někteří pochybovali“. Jediný disharmonický tón evangelia. I když jich bylo 11 a Iškariotský byl out, jsou tu ti, kdo pochybují. Církev nebyla od začátku (a podle Matouše není a nebude) societas sacra, společenství bezchybných, což se zde projevuje pochybností a později horšími šlápnutími vedle či do. Je dobré, že právě pochybující jsou tu do společenství výslovně zahrnuti; zvláště v dobách a kruzích církevní sebejistoty je velmi vhodné se ptát, komu se to vlastně klaníme (naopak nad těmi, kdo šlapou a dupou po svém a nezachovávají Ježíšova slova, tu může zůstat viset jakýsi vykřičník). Abychom se však přehnaně neklaněli pochybnosti: i pochybující se klanějí Ježíši.
Jistý paradox: Ježíši je „dána veškerá moc“, ale hlavní roli dostávají apoštolové („A vzkříšení je odteď na vás“, J. Keřkovský). Jeho moc je nepodobná moci světa (moci manipulátorů z velerady například). Proto povede cesta apoštolů a prvních křesťanů nejčastěji směrem k utrpení – ten i v bezmoci mocný je s nimi, i když se bude hroutit celý svět.
Starokatolická kolekta:
Bože, stvořiteli nebe a
země,
ty jsi Pánem vesmíru.
Ve svém Synu Ježíši Kristu
jsi s námi sdílel náš život
i naši smrt.
Tvůj Duch žije v nás a
udržuje nás při životě.
Dej, ať tvá láska, tvé
přátelství a tvé smilování
získají v našem životě
prostor.
Ať přijde tvé království.
Prosíme tě o to skrze Ježíše
Krista,
tvého Syna, našeho Pána,
který v jednotě Ducha
svatého
s tebou žije a působí na
věky věků.