Téma
neděle:
Svědectví
o Kristově vítězství patří všem národům. Křesťané mají být s to dosvědčovat
tuto zvěst. Nezůstali na to sami, osiřelí, ale mají mocného Přímluvce.
Ž
66, 8-20 -
Tento žalm vyzývá k oslavě a dobrořečení Hospodina všechny národy (i pohany) a
končí děkovnou písní jednotlivce. Boží slavné činy (v.12 vyvedení z Egypta)
jsou svědectvím pro všechny. I utrpení vede k věčnému životu. Na člověka
dopadají těžké rány, ale prochází jimi a nalézá novou naději. Do chvalozpěvu
lidu v závěru vstupuje jedinec. Zachraňuje nás Boží milosrdenství, ne naše
vlastní zásluhy.
Sk
17, 22-31 -
Epikurejští a stoičtí vzdělanci odvedli Pavla na athénský Areopág, kde pronáší
tuto misijní řeč. Výrazné je, že Pavel navazuje na to, co již znají, na jejich
představy a názory. Proto zde nacházíme některé zvláštní výrazy. Snaha
nezapomenout v uctívání na žádného boha byla pro obyvatele Athén příslovečná.
Podle Pavla je právě ten „neznámý“ bůh jediný a pravý. Pavel představuje Boha
jako Stvořitele (v.24), mluví o tom, že Bůh nic nepotřebuje, naopak on je
dárcem všeho (v.25), promlouvá o jeho jednání s člověkem (v.26) a o vzájemném
vztahu Boha a člověka (v.27nn). Verš 30 ukazuje na univerzalitu zvěsti a
vybraná pasáž končí slovem o Vzkříšení.
1.
P 3, 13-22
- Křesťané nebudou uchráněni svou dobrotou před utrpením. Podíl na Kristu jim
však nikdo vzít nemůže. Kristus, svatý v jejich srdcích, je zbaví strachu z
lidí. Důležitá je připravenost k obraně proti nespravedlivým obviněním (ze
strany pohanů, úřaduů apod.) Křesťané mají zachovávat mírnost vůči lidem ve
vědomí odpovědnosti k Bohu. (Pasáž ze Skutků nám ukazuje v takové situaci Pavla
jako příklad.) Kristus sím nespravedlivě trpěl. My máme podíl na jeho vítězství
nad smrtí.
Verš
19 je ojedinělým biblickým podkladem k pasáži o sestoupení do pekel v
Apostoliku. Od verše 20 se pak ukazuje strarozákonní předobraz křtu. Celá pasáž
ukazuje (jako i oddíl ze Skutků) univerzální dosah Kristova vítězství.
J 14, 15-21
Touto
pasáží pokračuje Ježíšova řeč na rozloučenou, která je v kapilolách 13-17. V
Janově evageliu převažují Ježíšovy řeči nad dějovým vypravováním. V celém
oddílu se jedná o ujištění, že po fyzickém odchodu Ježíše zde s učedníky bude
nadále v Duchu Přímluvci. Ježíš tu ukazuje na své bytostné sepětí s Otcem, na
niternou zasvěcenost do Otcova díla a spolupráci na něm.
v.
15 - Apelem na zachovávání přikázání se myslí celá šíře zjevení od Otce, nejen
dodržování etických principů.
v.16
- První z pěti řečí o Přímluvci. Ježíš
zanechává své učedníky na světě, je s nimi však nadále spojen Duchem svatým,
který zpřítomňuje a rozvíjí Kristův odkaz. Janovo evangelium se tímto způsobem
vyrovnává s očekáváním druhého příchodu Krista ze strany první církve. Ten v její
současnosti nenastal. Ježíš však přichází v Duchu svatém a očekávání druhého
příchodu trvá. Slovo paraklétos, Utěšitel, je spjato též s právnickým významem
obhájce, přímluvce, které se vyskytovalo ve světské řečtině. Toto slovo však
nemělo technický význam profesionálního akvokáta, nýbrž označovalo osoby, které
přicházely k soudu, aby se obžalovaného dobrovolně zastaly. Slovo „jiný“
(Přímluvce) ukazuje, že Ježíš sám byl také Přímluvcem, zde na zemi.
v.
17 - Ducha pravdy nemůže svět přijmout, neboť není hmatatelný, očividný,
přichází v podobně vnitřního oslovení, které pro svět není důkazem. Již v
Prologu evangelia Janova se říká, že jednorozený Syn je plný milosti a pravdy.
O několik veršů dříve Ježíš sám sebe označuje za pravdu (14,6). Myšlenky o
Duchu pravdy jsou rozvíjeny též na dalších místech - 15,26, 16,13.
v.
18-19 - Zde máme Ježíšovo zaslíbení, že se zjeví učedníků, po svém
zmrtvýchvstání (jak to čteme v závěrečných kapitolách Janova evangelia). Je to
velmi emotivně zabarvené slovo povzbuzení a uklidnění učedníkům.
v.20-21
- V těchto závěrečných verších vidíme niternou blízkost Otce s Ježíšem a Ježíše
s učedníky ve víře. Otec už není „velkou neznámou“, ale v Kristu se nám stává
blízkým. Opět se tu vrací apel na dodržování přikázání, který je završen zaslíbením.
Homiletické
podněty:
Vzkříšený
Pán se dá poznat komukoli, kdo následuje jeho slovo. Jeho zvěst není
omezena žádnými hranicemi, platí všem. Je možné se zamyslet detailně nad tím,
co to znamená „zachovávat jeho přikázání“ a uvést konkrétní příklady, situace,
aby si tento apel mohl posluchač vztáhnout na svůj život, na svou jedinečnou
situaci.
Co je naší odpovědí na toto Ježíšovo slovo? Snad jí může být hluboký pocit vděčnosti, který se stává dobrou vnitřní motivací k zachovávání jeho přikázání. Duch pravdy je naší posilou, zůstává s námi. Co (kdo) je však Duch pravdy? Můžeme my mít jeho nebo spíše on má nás? Jak se Duch pravdy projevoval u Pavla, když působil v Athénách? Jak přistupoval k posluchačům? Co je inspirativní na jeho řeči a způsobu oslovení?
Starokatolická kolekta:
Bože všeho života,
celým srdcem se radujeme ze
vzkříšení tvého Syna.
Dej, ať toto velikonoční
tajemství,
které v těchto padesáti
dnech slavíme
ovlivní a změní celý náš
život.
O to tě prosíme skrze Ježíše
Krista,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem
svatým
žije a působí navěky věků.