6. neděle v postu (A) - Květná neděle

Autor:
Publikováno:

Texty: Iz 50, 4-9a; Ž 31, 9-16; Fp 2, 5-11; Mt 27, 11-54

Téma neděle

Květná neboli pašijová neděle nás uvádí do Pašijového týdne (toto označení pokládám pro české evangelické prostředí vhodnější, než pojem „svatý týden“; rozhodně si však pašijový týden nelze plést s týdnem velikonočním, čehož se k mému zděšení dopouštějí nejen laici, ale i mnozí poměrně vzdělaní duchovní).

Začátek bohoslužby Květné neděle může být koncipován jako oslava Kristova vjezdu do Jeruzaléma. Jako introitus lze číst evangelijní perikopu o Kristově vjezdu do Jeruzaléma (v cyklu A dle Mt 21, 1-11) a zapojit děti do této části bohoslužby, např. tím, že ponesou palmové ratolesti a při čtení jimi budou mávat.

Nedělní čtení jsou již plně v duchu pašijového týdne. Ekumenický lekcionář počítá s tím, že se na Velký pátek každoročně čtou pašije dle evangelia sv. Jana a Květná neděle nás uvádí do Pašijového týdne četbou pašií Ježíše Krista dle sepsání daného evangelisty dle ročního cyklu A-B-C.

Mnohé Farní sbory ČCE neslaví Zelený čtvrtek jako den ustanovení sv. večeře Páně. Na místo toho čtou meditativním způsobem pašije dle ročního cyklu. S touto variantou počítá i Agenda ČCE II. Je to podobný styl zbožnosti, jakým jsou v římsko-katolickém prostředí pobožnosti křížové cesty.

I v tomto případě zejména v městském prostředí, kdy mnoho farníků odjíždí na velikonoce pryč z města, se jeví jako vhodné uvést Pašijový týden plnou četbou pašijí. Alespoň jednou ročně mohou vcelku slyšet a pro sebe plně zakusit téma Ježíšova odsouzení, utrpení a smrti. V německém prostředí se lze setkat s tzv. Passionsdonnerstagem, tedy s četbou pašijí ve čtvrtek před Květnou nedělí. Souvisí to s dvoutýdenními prázdninami (pašijový a velikonoční týden) a s úplnou absencí mnoha členů sboru na svátečních bohoslužbách.

Na „liturgické promýšlení“ oslavy Kristova vzkříšení je pak dostatek času po celé velikonoční padesátidenní.
 

Téma textů 

* Iz 50, 4-9a

Starozákonní čtení ze třetí písně Hospodinova služebníka, které hovoří o poslušnosti služebníka v utrpení. Prorok nemluví o svém povolání, ale o způsobu, jakým své povolání uskutečňuje. Každé rána naslouchá Božímu hlasu, je jako učedník, který naslouchá slovům učitele. Odtud pramení jeho síla, aby mohl posilňovat zemdlené. Tím, že o sobě mluví jako o služebníkovi, ukazuje svoji závislost na Bohu, jehož slovo má lidem zvěstovat. Nalézá nepochopení a odpor, které ochotně bere na sebe.

* Ž 31, 9-16

Žalmista odmítá hledat pomoc u model a kouzel, pociťuje k nim odpor (7-9), ačkoli je v těžkém utrpení, zestárlý a vyčerpaný (10-11), opuštěn přáteli a sousedy (12-13) a smrtelně ohrožen nepřáteli (14). Hospodin jej však zachrání (15-19).

Tento žalm je modlitbou, kterou se modlil Kristus na kříži (6): „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha“ (Lk 23,46).
 

* Fp 2, 5-11

Apoštol Pavel napomíná křesťany ve Filipech ke svornosti a pokoře a vybízí je k jednotě. Jako vzor uvádí Krista. Používá starý křesťanský hymnus, který v hlubokých poetických obrazech ztvárňuje velikost Kristova spásného díla.

V první polovině hymnu se jedná o katabasis (kenósis, incarnatio), v druhé části o diabasi (pascha, transitus) a ve třetí o anabasis (analépsis, resurrectio). 

Je zde možno klást si některé otázky, např. zda se Kristus může vzdát svého božství, nebo zda se vzdal své božské síly.

Bůh se ve své lásce vzdává všeho a stává se člověkem. Tato dobrovolná Kristova poslušnost vůči Otci ho přivedla pro vykoupení lidstva až k smrti na kříži.

Jeho vyvýšení nade vše, vyjadřuje stav, který zná SZ pouze pro Boha. Také jméno, které je nad každé jiné jméno, může být jedině jméno Boží.

Tento hymnus je znázorněním celého vykupitelského díla, v jehož středu stojí pascha. Uprostřed Kristova ponížení a povýšení je jeho pascha.

 

* Mt 27, 11-54 (případně Mt 26,14-27,66)

Jedině pašije Ježíše Krista dle Matouše zmiňují Pilátovu ženu, která svého muže varuje. A také otevřené hroby a vzkříšení zesnulých svatých ve chvíli Ježíšovy smrti.

Matouš líčí Ježíše jako toho, kdo jde svobodně svou cestou: už dopředu oznamuje, že bude ukřižován (26,2). Je zde zcela jednoznačně a jasně označen Jidáš jako zrádce. Ježíšova svoboda je rubem jeho poslušnosti vůči Otci. V utrpení se osvědčuje jako Boží Syn. Téma, které se ozývá při pokušení na poušti: „Jsi-li Syn Boží“ se zde osvědčuje až do krajnosti. Velekněz to chce vědět (26,63), okolostojící také (27,40.43), vyznání římského setníka to dosvědčuje: „On byl opravdu Boží Syn!“ (27,54).

Pro Matouše je rozhodující otázka, jak má žít křesťan. Ježíše vnímá jako učitele, učedníky jako církev. Ježíšovo utrpení jako utrpení Božího Syna jim stále znovu připomíná, jak se mají a mohou chovat jako synové a dcery nebeského Otce: jsou-li ve shodě s vůlí Otce (26, 37-44), pak nemusí v kritických životních situacích sahat po meči (26,52).

Ježíšova smrt rozlomila náš svět smrti: pronikl do něj nový život- proto ty otevřené hroby. Tím, že Ježíš, Boží Syn, položil svůj život, byl náš svět zároveň prolomen Božím životem a oživen. Nový život se nám objevuje vždy tam, kde se mu otevíráme. Rozhodující obrat již leží za námi. Jeho smrt nám nedarovala jen novou budoucnost, ale změnila především naši přítomnost. Prolomila její zábrany a omezení.

Starokatolická kolekta:

Bože, veliký a nepochopitelný,

tvůj Syn, náš Spasitel

se v poslušnosti tvé vůle stal člověkem,

ponížil se a vydal se za posměchu na kříž.

Dej nám sílu,

abychom ho následovali na cestě utrpení

a měli účast na jeho vzkříšení.

Prosíme tě o to skrze něho, tvého Syna Ježíše Krista,

který s tebou a Duchem svatým

žije a život tvoří na věky věků.