Starý
zákon 1 Sam 16, 1-13:
Samuel,
ač veliký prorok není schopen sám od sebe prohlédnout Hospodinovy úradky a
záměry. Se svými lidskými možnostmi je u konce, narazil na mez. Truchlí nad
Saulem, v němž katastroficky ztroskotala myšlenka Izraelského krále.
Samuelovo truchlení je však zbytečné, Hospodinovy plány jsou nadále
životaschopné a připravené k uskutečnění. Ovšem teprve Hospodinovo slovo,
kdy sám Bůh vytrhuje proroka z bezvýchodnosti a malověrnosti (na pokraji
nevěrnosti), Samuele činí vidoucím, aby mohl prohlédnout do tajemství Božího
plánu s Izraelem. Bůh má pro Izrael připravenu budoucnost, má vyhlédnutého
nového krále. Samuel je poslán tohoto nového krále pomazat. Bojí se však
Saulovy moci. I na této cestě je však postaven pod Boží ochranou moc. Bůh
přikazuje Samuelovi, aby vzal sebou jalovici jako oběť pro Hospodina. Obětovat
Bohu je Samuelovou povinností, čímž se mu zároveň jeho kněžská služba stává
ochranou.
Když
přichází do Betlému, starší se vyděsí, domnívají se, že přichází vyhlásit soud.
Samuel je upokojuje. Nechává předstoupit všechny Jišajovy syny, mezi nimiž má
být budoucí král.
A
zde se opět Samuel projeví jako člověk, ač prorok, nechá se vést svým lidským
zrakem, který prvoplánově ulpí na povrchu. Jak bytostně se liší zrak lidský a
zrak Boží! Jak ostře se lidský zrak ukazuje slepým pro Boží plány a úradky.
Ani
jeden ze synů, které otec nechal před proroka vycházet, nebyl Hospodinem
vyhlédnut za krále. Otec ani Samuel to nebyli schopni svým zrakem (jak vnějším,
tak předně vnitřním) rozpoznat. Teprve Hospodinovo slovo, vyslovené nad
zapomenutým Davidem, nejmladším, otevřelo zrak prorokův.
Epištola
Ř 5, 1-11:
Tento
oddíl rozvíjí bohatství ospravedlnění, kterého se dostalo tomu, kdo byl uchopen
Duchem svatým. Ospravedlněný je v prvé řadě obdařen Božím pokojem, dostalo
se mu smíření s Bohem. Vzhledem k budoucím věcem má nyní otevřen
nadějný výhled pro konečné (eschatologické) spasení a podíl na Boží slávě.
Ospravedlněný je nyní v plné moci Ducha svatého, který v něm působí,
který do srdcí vylévá Boží lásku. Takto vyzbrojen může ospravedlněný směle
čelit tísni a životným nesnázím.
Jaký
význam vůbec sebou nese pojem “ospravedlněný”? Zda jen význam forensní
(prohlásit za spravedlivého) či význam faktický (učinit spravedlivým). Oba
významy lze v tomto pojmu spojit a to jak odpuštění hříchu tak i posvěcení
hříšníka. Tím se také může zdůraznit eschatologické napětí mezi “už” a “ještě
ne”. Ospravedlnění “z víry” zde neznamená jen subjektivní akt. Je třeba
v této souvislosti myslet na to, že víra má svůj pramen extra nos. Tedy,
jde o objektivní skutečnost. Víra má svůj skutečný pramen v Kristu a je
získána od Krista.
Pavel
zdůvodňuje jistoty spasení ne ve výkonu hříšníka, ale především v tom, že
Bůh hříšníka miluje. Z lásky k hříšníku, zemřel Kristus za bezbožné.
Boží láska je tím nejpevnějším základem jistoty spasení. A od této Boží lásky
jej nemůže nikdo a nic oddělit.
Evangelium
J 9:
Uzdravení:
Verš
první deváté kapitoly nemusí navazovat bezprostředně na J 8, 59. Přesto můžeme
tento kontext zohlednit. Jan svou kompozicí může ukazovat, že Ježíš nepřestává
pokračovat ve svém mocném pozemském působení ani při vzrůstajícím nepřátelství
jeho protivníků. I když se Ježíš musel v tomto okamžiku (J 8, 59) uchýlit
do ochranného úkrytu zástupů a jen tak nepozorovaně “zmizet” z chrámu, ani
to mu nebrání v pokračování své činnosti, ke které je poslán.
Hned
na cestě uviděl člověka postiženého slepotou od narození. Taktéž učedníci si
všímají slepce, přitom jsou pohnuti otázkou zásadního významu: “Mistře, kdo
se prohřešil, že ten se člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?”
Jedná
se v tehdejším židovství o velmi diskutovaný problém a to o souvislost
nemoci (postižení) a hříchů. Z této představy pak logicky plyne
nevyhnutelný závěr, že slepota je spravedlivá odplata za lidský hřích.
Z otázky
učeníku vyplývá, že oni tuto velmi rozšířenou představu neprohlédli jako
problematickou, ba dokonce na tuto logiku přistupují. Nejsou schopni odhalit
absurditu této představy. Jestliže připustíme hříšnost rodičů, plyne
z toho, že trest za hřích (slepotu jako důsledek) nese ten, který se
hříchu nedopustil. Absurdní představa. Jestliže pak se dopustil hříchu onen slepec,
pak se jej musel dopustit jen v praeexistentním stavu, neboť jako slepý se už
narodil. Opět absurdní představa.
Z této
představy pak plyne další závěr, týkající se otázky podstaty hříchu vůbec.
Jestliže tedy připustíme toto osudové spojení, kdy za hřích rodičů
nevyhnutelnou odplatu na sobě ponese vlastně nevinný člověk (který se provinil
jen tím, že se jakýmsi hříšníkům narodil), pak hříchem musíme chápat jen určitý
aktuální čin. Toto pojetí se velmi blíží zákonickému chápání ospravedlnění a
provinění. Hřích je přestoupením zákona. Hříchu se člověk dopustit může, ale
také nemusí (pokud drží vše, co zákon požaduje). Otázka je, čím a jak
přestoupil zákon (dopustil se hříchu) člověk ještě nenarozený, neexistující.
Ježíš
takovou logiku jednoznačně odmítá. Neptá se po důvodu slepoty, nepřipouští, že
by buď rodiče nebo onen slepec byli zatíženi nějakou vinou, hříchem. Ježíš se
táže po smyslu, účelu slepoty. Čímž také odzbrojuje absurditu, nesmyslnost,
nepochopitelnost samotného zla, která tak člověka děsí a ohrožuje.
Za
údělem postiženého stojí Boží záměr a to jen proto, aby se na něm učinilo
zjevným dílo Boží záchrany. Je třeba připomenout, že ani Ježíšova logika není
přirozené, jakoby z tohoto světa. A jen z jeho úst můžeme přijmout
myšlenku o účelu utrpení, tedy o smyslu postižení slepotou.
O
jaké Boží dílo záchrany se jedná? Jde o skutky, které Bůh činí skrze Ježíše.
Jde o Boží spásné jednání
Odtud
je srozumitelná taktéž Ježíšova věta: Musíme činit skutky toho, který mě
poslal …
Ježíš
si je vědom svého niterného, pevného a nezrušitelného spojení s Bohem
Otcem, z toho důvodu může mluvit o účelu utrpení slepce – Ježíš ví, že
jeho slepota nemá poslední slovo, není eschatologickou událostí.
Čekali
bychom, že zde Ježíš bude mluvit spíše v první osobě, tedy: “musím
činit skutky toho …”, přihlédneme-li navíc k větě “…toho, který mě
poslal…”. Některé rukopisy, proto my nahrazují já. Je však
pravděpodobné, že původní text skutečně mluví v plurálu. Ježíš se tak
sjednocuje se svými učedníky a tak je zahrnuje do svého vlastního působení. I
oni jsou aktivně účastni na spásném díle Ježíšově. I kvůli tomu jsou kolem něho
shromážděni, a i v tom můžeme vidět Boží záměr.
Den,
který Ježíš chápe jako čas daný mu k dispozici, je dobou jeho pozemského
působení, kdy působí jako zjevovatel a vykonavatel spásného díla. Čas tohoto
působení je ohraničen.
Noc
je časem jeho smrti na kříži, která pozemskému působení učiní konec. Dokud je
však tímto způsoben na světě, je světlem světa.
Po
tomto poučení Ježíš přikročuje k činu.
Teď
již nepadne žádné slovo. Není pronesena žádná prosba slepého o uzdravení ani
Ježíšův dotaz na víru postiženého V J 4, 50 a 5, 8 Ježíš uzdravil pouze svým mocným slovem bez
dalšího jednání. Zde Ježíš bez dalšího přebírá iniciativu a jedná v aktu
suverénní plné moci.
Na
tomto příběhu je zvláštní, že Ježíš zde uzdravuje podivně masivním jednáním. Ze
slin a prachu uhněte bláto a to namaže slepému na oči. Přičemž tímto jednáním
samozřejmě překračuje sobotní příkazy. Hnětení (těsta) patřilo k mnohým o
sobotě zakázaným činnostem.
Proč
zde Ježíš uzdravuje zrovna takovým způsobem není evangelistou Janem nikterak
objasněno ani komentováno.
Můžeme
se jen domnívat, že Ježíš měl pro to ten důvod, že snad chtěl právě
v tomto případě navázat na myšlení své doby, kdy byla všeobecně rozšířena
představa, že sliny určitého člověka v sobě skrývají jeho působící sílu.
Nebo možná tímto způsobem bylo pro onoho postiženého člověk snazší uvěřit
v uzdravující sílu Ježíšovu.
V každém
případě se toto jednání dostane při výslechu před farizei do centra pozornosti,
jako důkaz přestoupení sobotního přikázání.
Tuto
proceduru nenásleduje, jak bychom čekali, uzdravující slovo Ježíšovo, naopak
Ježíš posílá slepého k rybníku Siloe. Tím ho staví před těžkou zkoušku
víry.
Evangelista
Jan nezmiňuje pouze Ježíšův příkaz obmýt se v rybníce, nýbrž také dodává
překlad jména rybníku Siloe, tj. “Poslaný”. V hebrejštině toto jméno
původně odkazuje na způsob napájení rybníka vodou, totiž skalním tunelem
vytesaným za krále Chizkijáše. V souvislosti s Ježíšem však význam
jméno “Poslaný” dostává jiné zabarvení, totiž že s Ježíšem pro nás voda
získává zcela jiný modus bytí – jde o vodu života. Nikoli ve vodě rybníku Siloe
spočívá uzdravující síla, ale v Ježíši, který je poslán k uzdravení celého světa. Toto místo nelze nečíst
na pozadí čtvrté kapitoly čtvrtého evangelia.
Slepý
poslechne, obstojí ve zkoušce víry a vrátí se zdravý, tj. vidoucí. To, co slepý
učinil, byl vlastně krok víry, uposlechnutí Ježíšova příkazu, spolehnutí na
jeho slovo.
Osmým
veršem se přesouváme na jinou scénu. Ježíš je dále na cestě, nezapomeňme, že
musel před chvíli prchnout před davem protivníků. Slepý se vrátil uzdraven od
Siloe, ale neznamená to, že se vrátil zpět k Ježíši a k jeho dužině
učedníků.
Sám
uzdravený ujišťuje okolí, že neví, kde Ježíš je. Teprve později se s ním
opět setkává (verš 35).
Evangelista
Jan nám teď líčí, že náhlé uzdravení od narození slepého vzbuzuje velké
pozdvižení. Je celkem přirozené, že sami sousedé dříve slepého nyní zdravého
nepoznávají. A taktéž je zcela přirozené, že taková zázračná proměna
v životě člověka je v prvé řadě neuvěřitelné. Sousedé mají
pochybnosti o identitě známého slepce. Což je ještě podtrženo, neboť sám
uzdravený nemůže říci nic konkrétního. Ježíše ve své slepotě vidět nemohl, a
když se jako vidoucí vrátil, už se s ním nesetkal. Proto jeho nekonkrétní
výpověď : “Člověk, jménem Ježíš …”. Co mohl říci dalšího?
První
výslech uzdraveného:
Taková
výpověď podezření ještě více zvyšuje. Proto je přiveden k farizeům, kteří
představují kompetentní instanci k rozhodování o těchto věcech.
Jan
nás taktéž nenápadně upozorňuje, že už sousedům (natož pak farizeům) připadlo
uzdravení podezřelé proto, že byla sobota. “Přivedou toho, který byl dříve
od narození slepý k farizeům; toho dne, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel
mu oči, byla totiž sobota …” Farizeové jako náboženská autorita mají
rozhodnout, k čemu zde vlastně došlo. Sám fakt uzdravení je podezřelý a
neuvěřitelný. Mají taktéž rozhodnout, jak takové uzdravení náležitě ohodnotit,
jakou mocí bylo učiněno, jakým způsobem a kým. Kdo vlastně může takové
uzdravení učinit, když byla sobota. Kdo může překročit přikázání soboty.
Kompetentní
instance, náboženská autorita farizeů, se dostává do obrovských rozpaků. Jednak
proto, že k uzdravení došlo v sobotu, a jednak se zdá, že Ježíš
jednal legitimně zplnomocněn Boží mocí. Ovšem porušení příkazu soboty
zpochybňuje Ježíšovo božské zplnomocnění. Tedy, pro jednu skupinu farizeů je
věc vyřízena. Ježíš je hříšník. Dochází tak k dokonalému schizmatu,
neboť druhá skupina uzdravení skutečně chápe jako plnohodnotnou legitimaci
Božské autority a Ježíšova poslání (viz roli znamení v Janově evangeliu
jako projev Ježíšovy božské moci).
Dotázaný
uzdravený nemůže nic než opět předložit holá fakta svého uzdravení, nad to
Ježíše považuje za proroka. Ovšem vyznání Ježíše jako proroka je jen jedním
z kroků k plnému poznání a uznání Ježíše jako mesiáše.
Výslech
rodičů:
Zdá
se, že fakt uzdravení se pro skupinu vyslýchajících stává nepříjemnou věcí,
kterou by raději v tichosti zprovodili ze světa. Už proto, že uzdravení
jednoduše neuznali (převážila první skupina), neboť Ježíš překročil sobotu,
dopustil se vážného hříchu a hříšník neuzdravuje. Ale, co se samotným faktem
uzdravení, pořád tu je uzdravený slepec – holý fakt. Nabízí se možnost
zpochybnit celou událost vůbec, jiná možnost neexistuje.
Jsou
předvoláni rodiče. Co však mohou
rodiče? Pouze potvrdit opět holá fakta: že jde o jejich syna, že byl od
narození slepý, že teď skutečně vidí. Co se týče uzdravení, o tom nic nevědí, a
tak také nemohou dát uspokojivé vysvětlení. Jednak nemohou a zdá se, že ani
nechtějí. Vidíme zjevný odpor k proceduře výslechu. A je u nich patrný strach
z nepříjemností, který převažuje nad radostí z uzdravení. Už to je
zvláštní věc. Dosud jsme se nesetkali s radostí z uzdravení. Tato
absence je dosti výmluvná sama o sobě.
Rodiče
jsou nakonec velmi rádi, že se mohou z celé záležitosti potichu vytratit a
raději odkazují opět na svého syna, uzdraveného slepce. A rychle mizí ze scény.
Druhý
výslech uzdraveného:
Farizeové
s výslechem rodičů nic nepořídili. Je třeba se pořádně opřít do samotného
uzdraveného, zpochybnit jeho samotného – jako příčinu rozpačité a nepříjemné
situace.
“Vzdej Bohu chválu” je vyzván, tj. “Přiznej pravdu …”, což jinak také znamená,
“uznej náš úsudek o Ježíši a tím tedy o tvém uzdravení. Jde o hříšnou věc …”.
Uplatňují svou duchovní autoritu, pod kterou se má onen uzdravený ohnout. Oni
sami vědí, co je správné a co je pravdivé: “My víme, že ten člověk je
hříšník”. A je tedy vyloučeno, aby takový člověk činil tato znamení.
Odpověď uzdraveného je obratná. Nepřistupuje na
farizejskou hru, nepře se s nimi, zda je Ježíš hříšník či nikoli.
Nesnižuje se k tomu, aby spolu s farizei Ježíše posuzoval či
odsuzoval;. to ani nemůže, vždyť ho ani nezná. Ví jen to, co je pro něj
rozhodující a opět jde o holé a nepopíratelné
faktum: totiž, že byl slepý a nyní vidí. touto odpovědí splňuje také
požadavek vyslýchajících a vzdává Bohu čest, tj. vyznává pravdu. Jinak ani
nemůže.
Vyslýchající ovšem nejsou spokojeni. Opět kladou
otázku (po kolikáté již omílanou!?) po způsobu uzdravení. Začíná to vzdáleně
připomínat typicky policejní výslech, křížovou palbu otázek, snad aby
vyslýchaného zmátli, zapletli ho do sítě odpovědí a tak ho nachytali na
nepřesnosti výpovědí. Výslech však taktéž začíná nabírat komického nádechu,
jemuž se uzdravený slepec nemůže ubránit a s poněkud jízlivou ironií
vyslýchající farizee odrazí s otázkou, zda i oni se chtějí stát Ježíšovými
učedníky.
Na ironickou otázku odpovídají urážkami (Později jej
nakonec vyženou. Ve smyslu: vyženou ze synagogy v. 34, čeho se báli jeho
rodiče). Dávají najevo, že jako učeníci Mojžíšovi se nepotřebují ohlížet po
novém učednictví. Opírají se o božskou legitimaci Mojžíšovu. Přiznávají, že o
Ježíšovi nevědí, odkud pochází. Tím vlastně přitakávají Ježíšovu slovu (8, 14,
7, 28), že jeho původ jim zůstane skrytý. Drží se tradice, z níž těží
svou jistotu, ale právě svým odvoláváním se na tradici zůstávají slepí pro
zjevení, se kterým se setkali. Ovšem jejich odvolání k Mojžíšovi, se jim
také stává odsouzením, které paradoxně pronese uzdravený, jenž se ukáže velkým
znalcem Mojžíše: “To je právě divné: vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči!
Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ho ctí a činí jeho vůli.”.
Vždyť právě na základě jejich vědění o Bohu, na které se odvolávají jako
Mojžíšovy učedníci, by měli Ježíšovu legitimitu uznat. Jak se můžou vzhledem
k nepopíratelnému znamení (vzhledem k nepopíratelnému faktu
uzdravení) vůči jeho legitimity vzpírat. Uzdravený slepec se ukazuje jako pravý
učedník Mojžíšův a dobrý znalec zákona. A jako skutečný zákoník také uzavírá: “Kdyby
tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit!” Ježíš se tedy
svým znamením prokázal jako od Boha poslaný a zplnomocněný. To je zároveň
vyznáním uzdraveného. Vyslýchající farizeové jsou poraženi na vlastním hřišti.
Farizeové sahají nyní k zoufalému aktu zdánlivé
zákonnosti. Jako naveskrz hříšného hříšníka ve hříchu narozeného jej vyhánějí
pryč (ze synagogy, ze společenství), aniž by vůbec postřehli, že sami sobě teď
protiřečí, když jeho dřívější slepotu, kterou před tím nechtěli vůbec uznat,
nyní berou za skutečnost. (Je třeba uznat, že Jan má podivuhodný smysl pro
tragikomickou zápletku; že je mistrem dramatického umění.)
Nové setkání s Ježíšem, vyznání Syna člověka:
Ježíš nenechává vyhnaného o samotě. Hledá a nalézá
ho a dovádí započaté dílo k jeho spásnému konci (k poznání jeho
mesiášského poslání a vyznání Ježíše jako Mesiáše – to je nejposlednější cíl
uzdravení).
Ježíš začíná rozhovor otázkou, ve které je velmi
výrazně podtrženo oslovení “Ty” (“Ty věříš v Syna člověka?”) Jde o
zcela přímou a osobní otázku, která nepředpokládá žádnou teoretickou diskusi.
Uzdravený je připraven uvěřit. První krok učinil, když jako slepý obstál ve
zkoušce a vyšel k rybníku obmýt své oči. Poté, ač Ježíše ještě vůbec
nespatřil, ale pocítil na sobě jeho spásnou moc, jej vyznal jako proroka, muže
obdařeného Boží mocí a jako dobrý znalec zákona, tj. jako dobrý učedník
Mojžíšův jej vyznal jako toho, kdo je od Boha poslán. Otázka zda věří
v Syna člověka přepokládá však vyznání zcela jiného druhu, jde zde o
vyznání Ježíšova mesiášského poslání (což předpokládá, že titul Syn člověka je
uzdravenému naprosto známý). Uzdravený je připraven věřit, ale musí vědět, kdo
je Syn člověka. Teď Ježíš zjevuje sám sebe podruhé. Nyní je tomuto slepci
otevřen jeho vnitřní zrak, poslední nutný krok k jeho úplnému uzdravení: “Vidíš
ho; je to ten, kdo s tebou mluví.”. Teprve teď slepý vyslovuje
celé a dokonalé vyznání: “Věřím, Pane”. Právě tato dvě slova formulují
nejvlastnější vyznání, ke kterému však dojde jen tváří tvář sebezjevení
Ježíšova, právě tato dvě slova: sloveso “věřím” a titul “Pane”. Ježíš je uznán nikoli
jen za proroka a ne-hříšníka, ale za Pána. Titul “Pán” v ústech uzdraveného
není jen pouhou zdvořilostní formulí, ale eschatologickým vyznáním, což
podtrhuje skutečnost, že před ním padá na kolena. Vzdává Ježíši božskou poctu,
jako tomu, v němž se zjevuje Boží moc, s nímž přichází Boží
království. (viz Ježíšovo zatčení 18. kap.)
Spor mezi farizei a Ježíšem (9, 39-41):
Tento krátký oddíl zdůrazňuje symbolický význam
uzdravení. Verš 39 tvoří závěr příběhu uzdravení. Ukázalo se: farizeové se
domnívali, že vidí, ve skutečnosti ale právě naopak, zůstali slepí na rozdíl od
uzdraveného slepce, kterého nad to vyhnali jako nevyléčitelného hříšníka (už od
narození hříšného, tedy i duchovně slepého). Ten se stal svou vírou
v Ježíše vidoucím. Jejich, farizejské, dělení na “slepé hříšníky” a
“vidoucí” je postaveno mimo veškerou moc. Ježíšovým vystoupením je nastolen
nový pořádek. Zda někdo patří k první nebo druhé skupině závisí na
postavení, jaké člověk zaujme k Ježíši. Soud, který Ježíš přišel vykonat,
spočívá v tom, že lidské souzení (ať už jde o to farizejské) nad slepotou
či viděním druhého zrušil, a sám sebe ustanovil jako rozhodčího v této
věci.
Farizeové jsou Ježíšovým slovem přímo zasaženi,
velmi dobře vědí, kam tím Ježíš míří. A pošetile na svou otázku "zda jsou
snad oni slepí”, jako znalci zákona, čekají se vší samozřejmostí negativní
odpověď. Je jasné, že Ježíš jim takto odpovědět nemohl, ale také přímo neříká,
“Ano, vy jste slepí”, nýbrž jim vysvětluje: “Kdyby jste byli slepí, hřích
byste neměli…”. Chtěl tím snad vyjádřit, že by byli bez hříchu, kdyby
uznali svou slepotu? Ano, tímto směrem snad míří jeho odpověď, totiž že slepými
jsou přísně vzato všichni, dokud doprostřed nevstoupí světlo světa. Jen ono
může zapudit temnotu slepoty. Světlo, které je zcela extra. Jedině ti, kteří
obrátili svůj zrak k tomu světlu mohou nakonec prohlédnout, což sebou nese
také vyznání vlastní slepoty, od níž si nikdo sám pomoci nemůže (V pozadí zde
také můžeme číst větu 3, 18 “kdo nevěří, je odsouzen…”. Nevěřit, jakoby
setrvávat ve falešném bludu o sobě samém, o své dostačitelnosti, sebespasitelnosti.)
Tvrdit o sobě, že jsem vidoucí, se tváří tvář Ježíšovi ukazuje jako klamný blud
o sobě samém. Což znamená nadále setrvávat v hříchu, držet sám sebe pro
sebe.
Starokatolická kolekta:
Bože, ty miluješ
člověka
a pro naši
záchranu vykonáš všechno.
Dej ať jsme
otevřeni pro přijetí tvé pomoci
Daruj nám správné
vidění světa
ať ve svém životě
nezabloudíme
nýbrž dojdeme k
cíli, jímž jsi ty sám.
Prosíme tě o to
skrze našeho Pána Ježíše Krista,
tvého Syna a
našeho bratra,
který s tebou a
Duchem svatým
žije a působí na
věky věků.