4. neděle v postu A

Autor:
Publikováno:

Texty: 1 Sam 16,1-13; Ž 23; Ř 5,1-11; J 9

Starý zákon 1 Sam 16, 1-13:

Samuel, ač veliký prorok není schopen sám od sebe prohlédnout Hospodinovy úradky a záměry. Se svými lidskými možnostmi je u konce, narazil na mez. Truchlí nad Saulem, v němž katastroficky ztroskotala myšlenka Izraelského krále. Samuelovo truchlení je však zbytečné, Hospodinovy plány jsou nadále životaschopné a připravené k uskutečnění. Ovšem teprve Hospodinovo slovo, kdy sám Bůh vytrhuje proroka z bezvýchodnosti a malověrnosti (na pokraji nevěrnosti), Samuele činí vidoucím, aby mohl prohlédnout do tajemství Božího plánu s Izraelem. Bůh má pro Izrael připravenu budoucnost, má vyhlédnutého nového krále. Samuel je poslán tohoto nového krále pomazat. Bojí se však Saulovy moci. I na této cestě je však postaven pod Boží ochranou moc. Bůh přikazuje Samuelovi, aby vzal sebou jalovici jako oběť pro Hospodina. Obětovat Bohu je Samuelovou povinností, čímž se mu zároveň jeho kněžská služba stává ochranou.

Když přichází do Betlému, starší se vyděsí, domnívají se, že přichází vyhlásit soud. Samuel je upokojuje. Nechává předstoupit všechny Jišajovy syny, mezi nimiž má být budoucí král.

A zde se opět Samuel projeví jako člověk, ač prorok, nechá se vést svým lidským zrakem, který prvoplánově ulpí na povrchu. Jak bytostně se liší zrak lidský a zrak Boží! Jak ostře se lidský zrak ukazuje slepým pro Boží plány a úradky.

Ani jeden ze synů, které otec nechal před proroka vycházet, nebyl Hospodinem vyhlédnut za krále. Otec ani Samuel to nebyli schopni svým zrakem (jak vnějším, tak předně vnitřním) rozpoznat. Teprve Hospodinovo slovo, vyslovené nad zapomenutým Davidem, nejmladším, otevřelo zrak prorokův.

 

Epištola Ř 5, 1-11:

Tento oddíl rozvíjí bohatství ospravedlnění, kterého se dostalo tomu, kdo byl uchopen Duchem svatým. Ospravedlněný je v prvé řadě obdařen Božím pokojem, dostalo se mu smíření s Bohem. Vzhledem k budoucím věcem má nyní otevřen nadějný výhled pro konečné (eschatologické) spasení a podíl na Boží slávě. Ospravedlněný je nyní v plné moci Ducha svatého, který v něm působí, který do srdcí vylévá Boží lásku. Takto vyzbrojen může ospravedlněný směle čelit tísni a životným nesnázím.

Jaký význam vůbec sebou nese pojem “ospravedlněný”? Zda jen význam forensní (prohlásit za spravedlivého) či význam faktický (učinit spravedlivým). Oba významy lze v tomto pojmu spojit a to jak odpuštění hříchu tak i posvěcení hříšníka. Tím se také může zdůraznit eschatologické napětí mezi “už” a “ještě ne”. Ospravedlnění “z víry” zde neznamená jen subjektivní akt. Je třeba v této souvislosti myslet na to, že víra má svůj pramen extra nos. Tedy, jde o objektivní skutečnost. Víra má svůj skutečný pramen v Kristu a je získána od Krista.

Pavel zdůvodňuje jistoty spasení ne ve výkonu hříšníka, ale především v tom, že Bůh hříšníka miluje. Z lásky k hříšníku, zemřel Kristus za bezbožné. Boží láska je tím nejpevnějším základem jistoty spasení. A od této Boží lásky jej nemůže nikdo a nic oddělit.

 

Evangelium J 9:

Uzdravení:

Verš první deváté kapitoly nemusí navazovat bezprostředně na J 8, 59. Přesto můžeme tento kontext zohlednit. Jan svou kompozicí může ukazovat, že Ježíš nepřestává pokračovat ve svém mocném pozemském působení ani při vzrůstajícím nepřátelství jeho protivníků. I když se Ježíš musel v tomto okamžiku (J 8, 59) uchýlit do ochranného úkrytu zástupů a jen tak nepozorovaně “zmizet” z chrámu, ani to mu nebrání v pokračování své činnosti, ke které je poslán.

Hned na cestě uviděl člověka postiženého slepotou od narození. Taktéž učedníci si všímají slepce, přitom jsou pohnuti otázkou zásadního významu: “Mistře, kdo se prohřešil, že ten se člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?”

Jedná se v tehdejším židovství o velmi diskutovaný problém a to o souvislost nemoci (postižení) a hříchů. Z této představy pak logicky plyne nevyhnutelný závěr, že slepota je spravedlivá odplata za lidský hřích.

Z otázky učeníku vyplývá, že oni tuto velmi rozšířenou představu neprohlédli jako problematickou, ba dokonce na tuto logiku přistupují. Nejsou schopni odhalit absurditu této představy. Jestliže připustíme hříšnost rodičů, plyne z toho, že trest za hřích (slepotu jako důsledek) nese ten, který se hříchu nedopustil. Absurdní představa. Jestliže pak se dopustil hříchu onen slepec, pak se jej musel dopustit jen v praeexistentním stavu, neboť jako slepý se už narodil. Opět absurdní představa.

Z této představy pak plyne další závěr, týkající se otázky podstaty hříchu vůbec. Jestliže tedy připustíme toto osudové spojení, kdy za hřích rodičů nevyhnutelnou odplatu na sobě ponese vlastně nevinný člověk (který se provinil jen tím, že se jakýmsi hříšníkům narodil), pak hříchem musíme chápat jen určitý aktuální čin. Toto pojetí se velmi blíží zákonickému chápání ospravedlnění a provinění. Hřích je přestoupením zákona. Hříchu se člověk dopustit může, ale také nemusí (pokud drží vše, co zákon požaduje). Otázka je, čím a jak přestoupil zákon (dopustil se hříchu) člověk ještě nenarozený, neexistující.

Ježíš takovou logiku jednoznačně odmítá. Neptá se po důvodu slepoty, nepřipouští, že by buď rodiče nebo onen slepec byli zatíženi nějakou vinou, hříchem. Ježíš se táže po smyslu, účelu slepoty. Čímž také odzbrojuje absurditu, nesmyslnost, nepochopitelnost samotného zla, která tak člověka děsí a ohrožuje.

Za údělem postiženého stojí Boží záměr a to jen proto, aby se na něm učinilo zjevným dílo Boží záchrany. Je třeba připomenout, že ani Ježíšova logika není přirozené, jakoby z tohoto světa. A jen z jeho úst můžeme přijmout myšlenku o účelu utrpení, tedy o smyslu postižení slepotou.

O jaké Boží dílo záchrany se jedná? Jde o skutky, které Bůh činí skrze Ježíše. Jde o Boží spásné jednání

Odtud je srozumitelná taktéž Ježíšova věta: Musíme činit skutky toho, který mě poslal …

Ježíš si je vědom svého niterného, pevného a nezrušitelného spojení s Bohem Otcem, z toho důvodu může mluvit o účelu utrpení slepce – Ježíš ví, že jeho slepota nemá poslední slovo, není eschatologickou událostí.

Čekali bychom, že zde Ježíš bude mluvit spíše v první osobě, tedy: “musím činit skutky toho …”, přihlédneme-li navíc k větě “…toho, který mě poslal…”. Některé rukopisy, proto my nahrazují . Je však pravděpodobné, že původní text skutečně mluví v plurálu. Ježíš se tak sjednocuje se svými učedníky a tak je zahrnuje do svého vlastního působení. I oni jsou aktivně účastni na spásném díle Ježíšově. I kvůli tomu jsou kolem něho shromážděni, a i v tom můžeme vidět Boží záměr.

Den, který Ježíš chápe jako čas daný mu k dispozici, je dobou jeho pozemského působení, kdy působí jako zjevovatel a vykonavatel spásného díla. Čas tohoto působení je ohraničen.

Noc je časem jeho smrti na kříži, která pozemskému působení učiní konec. Dokud je však tímto způsoben na světě, je světlem světa.

 

Po tomto poučení Ježíš přikročuje k činu.

Teď již nepadne žádné slovo. Není pronesena žádná prosba slepého o uzdravení ani Ježíšův dotaz na víru postiženého V J 4, 50 a 5, 8  Ježíš uzdravil pouze svým mocným slovem bez dalšího jednání. Zde Ježíš bez dalšího přebírá iniciativu a jedná v aktu suverénní plné moci.

Na tomto příběhu je zvláštní, že Ježíš zde uzdravuje podivně masivním jednáním. Ze slin a prachu uhněte bláto a to namaže slepému na oči. Přičemž tímto jednáním samozřejmě překračuje sobotní příkazy. Hnětení (těsta) patřilo k mnohým o sobotě zakázaným činnostem.

Proč zde Ježíš uzdravuje zrovna takovým způsobem není evangelistou Janem nikterak objasněno ani komentováno.

Můžeme se jen domnívat, že Ježíš měl pro to ten důvod, že snad chtěl právě v tomto případě navázat na myšlení své doby, kdy byla všeobecně rozšířena představa, že sliny určitého člověka v sobě skrývají jeho působící sílu. Nebo možná tímto způsobem bylo pro onoho postiženého člověk snazší uvěřit v uzdravující sílu Ježíšovu.

V každém případě se toto jednání dostane při výslechu před farizei do centra pozornosti, jako důkaz přestoupení sobotního přikázání.

Tuto proceduru nenásleduje, jak bychom čekali, uzdravující slovo Ježíšovo, naopak Ježíš posílá slepého k rybníku Siloe. Tím ho staví před těžkou zkoušku víry.

Evangelista Jan nezmiňuje pouze Ježíšův příkaz obmýt se v rybníce, nýbrž také dodává překlad jména rybníku Siloe, tj. “Poslaný”. V hebrejštině toto jméno původně odkazuje na způsob napájení rybníka vodou, totiž skalním tunelem vytesaným za krále Chizkijáše. V souvislosti s Ježíšem však význam jméno “Poslaný” dostává jiné zabarvení, totiž že s Ježíšem pro nás voda získává zcela jiný modus bytí – jde o vodu života. Nikoli ve vodě rybníku Siloe spočívá uzdravující síla, ale v Ježíši, který  je poslán k uzdravení celého světa. Toto místo nelze nečíst na pozadí čtvrté kapitoly čtvrtého evangelia.

Slepý poslechne, obstojí ve zkoušce víry a vrátí se zdravý, tj. vidoucí. To, co slepý učinil, byl vlastně krok víry, uposlechnutí Ježíšova příkazu, spolehnutí na jeho slovo.

 

Osmým veršem se přesouváme na jinou scénu. Ježíš je dále na cestě, nezapomeňme, že musel před chvíli prchnout před davem protivníků. Slepý se vrátil uzdraven od Siloe, ale neznamená to, že se vrátil zpět k Ježíši a k jeho dužině učedníků.

Sám uzdravený ujišťuje okolí, že neví, kde Ježíš je. Teprve později se s ním opět setkává (verš 35).

Evangelista Jan nám teď líčí, že náhlé uzdravení od narození slepého vzbuzuje velké pozdvižení. Je celkem přirozené, že sami sousedé dříve slepého nyní zdravého nepoznávají. A taktéž je zcela přirozené, že taková zázračná proměna v životě člověka je v prvé řadě neuvěřitelné. Sousedé mají pochybnosti o identitě známého slepce. Což je ještě podtrženo, neboť sám uzdravený nemůže říci nic konkrétního. Ježíše ve své slepotě vidět nemohl, a když se jako vidoucí vrátil, už se s ním nesetkal. Proto jeho nekonkrétní výpověď : “Člověk, jménem Ježíš …”. Co mohl říci dalšího?

 

První výslech uzdraveného:

Taková výpověď podezření ještě více zvyšuje. Proto je přiveden k farizeům, kteří představují kompetentní instanci k rozhodování o těchto věcech.

Jan nás taktéž nenápadně upozorňuje, že už sousedům (natož pak farizeům) připadlo uzdravení podezřelé proto, že byla sobota. “Přivedou toho, který byl dříve od narození slepý k farizeům; toho dne, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla totiž sobota …” Farizeové jako náboženská autorita mají rozhodnout, k čemu zde vlastně došlo. Sám fakt uzdravení je podezřelý a neuvěřitelný. Mají taktéž rozhodnout, jak takové uzdravení náležitě ohodnotit, jakou mocí bylo učiněno, jakým způsobem a kým. Kdo vlastně může takové uzdravení učinit, když byla sobota. Kdo může překročit přikázání soboty.

Kompetentní instance, náboženská autorita farizeů, se dostává do obrovských rozpaků. Jednak proto, že k uzdravení došlo v sobotu, a jednak se zdá, že Ježíš jednal legitimně zplnomocněn Boží mocí. Ovšem porušení příkazu soboty zpochybňuje Ježíšovo božské zplnomocnění. Tedy, pro jednu skupinu farizeů je věc vyřízena. Ježíš je hříšník. Dochází tak k dokonalému schizmatu, neboť druhá skupina uzdravení skutečně chápe jako plnohodnotnou legitimaci Božské autority a Ježíšova poslání (viz roli znamení v Janově evangeliu jako projev Ježíšovy božské moci).

Dotázaný uzdravený nemůže nic než opět předložit holá fakta svého uzdravení, nad to Ježíše považuje za proroka. Ovšem vyznání Ježíše jako proroka je jen jedním z kroků k plnému poznání a uznání Ježíše jako mesiáše.

 

Výslech rodičů:

Zdá se, že fakt uzdravení se pro skupinu vyslýchajících stává nepříjemnou věcí, kterou by raději v tichosti zprovodili ze světa. Už proto, že uzdravení jednoduše neuznali (převážila první skupina), neboť Ježíš překročil sobotu, dopustil se vážného hříchu a hříšník neuzdravuje. Ale, co se samotným faktem uzdravení, pořád tu je uzdravený slepec – holý fakt. Nabízí se možnost zpochybnit celou událost vůbec, jiná možnost neexistuje.

Jsou předvoláni rodiče.  Co však mohou rodiče? Pouze potvrdit opět holá fakta: že jde o jejich syna, že byl od narození slepý, že teď skutečně vidí. Co se týče uzdravení, o tom nic nevědí, a tak také nemohou dát uspokojivé vysvětlení. Jednak nemohou a zdá se, že ani nechtějí. Vidíme zjevný odpor k proceduře výslechu. A je u nich patrný strach z nepříjemností, který převažuje nad radostí z uzdravení. Už to je zvláštní věc. Dosud jsme se nesetkali s radostí z uzdravení. Tato absence je dosti výmluvná sama o sobě.

Rodiče jsou nakonec velmi rádi, že se mohou z celé záležitosti potichu vytratit a raději odkazují opět na svého syna, uzdraveného slepce. A rychle mizí ze scény.

 

Druhý výslech uzdraveného:

Farizeové s výslechem rodičů nic nepořídili. Je třeba se pořádně opřít do samotného uzdraveného, zpochybnit jeho samotného – jako příčinu rozpačité a nepříjemné situace.

“Vzdej Bohu chválu”  je vyzván, tj. “Přiznej pravdu …”, což jinak také znamená, “uznej náš úsudek o Ježíši a tím tedy o tvém uzdravení. Jde o hříšnou věc …”. Uplatňují svou duchovní autoritu, pod kterou se má onen uzdravený ohnout. Oni sami vědí, co je správné a co je pravdivé: “My víme, že ten člověk je hříšník”. A je tedy vyloučeno, aby takový člověk činil tato znamení.

Odpověď uzdraveného je obratná. Nepřistupuje na farizejskou hru, nepře se s nimi, zda je Ježíš hříšník či nikoli. Nesnižuje se k tomu, aby spolu s farizei Ježíše posuzoval či odsuzoval;. to ani nemůže, vždyť ho ani nezná. Ví jen to, co je pro něj rozhodující a opět jde o holé a nepopíratelné  faktum: totiž, že byl slepý a nyní vidí. touto odpovědí splňuje také požadavek vyslýchajících a vzdává Bohu čest, tj. vyznává pravdu. Jinak ani nemůže.

Vyslýchající ovšem nejsou spokojeni. Opět kladou otázku (po kolikáté již omílanou!?) po způsobu uzdravení. Začíná to vzdáleně připomínat typicky policejní výslech, křížovou palbu otázek, snad aby vyslýchaného zmátli, zapletli ho do sítě odpovědí a tak ho nachytali na nepřesnosti výpovědí. Výslech však taktéž začíná nabírat komického nádechu, jemuž se uzdravený slepec nemůže ubránit a s poněkud jízlivou ironií vyslýchající farizee odrazí s otázkou, zda i oni se chtějí stát Ježíšovými učedníky.

Na ironickou otázku odpovídají urážkami (Později jej nakonec vyženou. Ve smyslu: vyženou ze synagogy v. 34, čeho se báli jeho rodiče). Dávají najevo, že jako učeníci Mojžíšovi se nepotřebují ohlížet po novém učednictví. Opírají se o božskou legitimaci Mojžíšovu. Přiznávají, že o Ježíšovi nevědí, odkud pochází. Tím vlastně přitakávají Ježíšovu slovu (8, 14, 7, 28), že jeho původ jim zůstane skrytý. Drží se tradice, z níž těží svou jistotu, ale právě svým odvoláváním se na tradici zůstávají slepí pro zjevení, se kterým se setkali. Ovšem jejich odvolání k Mojžíšovi, se jim také stává odsouzením, které paradoxně pronese uzdravený, jenž se ukáže velkým znalcem Mojžíše: “To je právě divné: vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči! Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ho ctí a činí jeho vůli.”. Vždyť právě na základě jejich vědění o Bohu, na které se odvolávají jako Mojžíšovy učedníci, by měli Ježíšovu legitimitu uznat. Jak se můžou vzhledem k nepopíratelnému znamení (vzhledem k nepopíratelnému faktu uzdravení) vůči jeho legitimity vzpírat. Uzdravený slepec se ukazuje jako pravý učedník Mojžíšův a dobrý znalec zákona. A jako skutečný zákoník také uzavírá: “Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit!” Ježíš se tedy svým znamením prokázal jako od Boha poslaný a zplnomocněný. To je zároveň vyznáním uzdraveného. Vyslýchající farizeové jsou poraženi na vlastním hřišti.

Farizeové sahají nyní k zoufalému aktu zdánlivé zákonnosti. Jako naveskrz hříšného hříšníka ve hříchu narozeného jej vyhánějí pryč (ze synagogy, ze společenství), aniž by vůbec postřehli, že sami sobě teď protiřečí, když jeho dřívější slepotu, kterou před tím nechtěli vůbec uznat, nyní berou za skutečnost. (Je třeba uznat, že Jan má podivuhodný smysl pro tragikomickou zápletku; že je mistrem dramatického umění.)

 

Nové setkání s Ježíšem, vyznání Syna člověka:

Ježíš nenechává vyhnaného o samotě. Hledá a nalézá ho a dovádí započaté dílo k jeho spásnému konci (k poznání jeho mesiášského poslání a vyznání Ježíše jako Mesiáše – to je nejposlednější cíl uzdravení).

Ježíš začíná rozhovor otázkou, ve které je velmi výrazně podtrženo oslovení “Ty” (“Ty věříš v Syna člověka?”) Jde o zcela přímou a osobní otázku, která nepředpokládá žádnou teoretickou diskusi. Uzdravený je připraven uvěřit. První krok učinil, když jako slepý obstál ve zkoušce a vyšel k rybníku obmýt své oči. Poté, ač Ježíše ještě vůbec nespatřil, ale pocítil na sobě jeho spásnou moc, jej vyznal jako proroka, muže obdařeného Boží mocí a jako dobrý znalec zákona, tj. jako dobrý učedník Mojžíšův jej vyznal jako toho, kdo je od Boha poslán. Otázka zda věří v Syna člověka přepokládá však vyznání zcela jiného druhu, jde zde o vyznání Ježíšova mesiášského poslání (což předpokládá, že titul Syn člověka je uzdravenému naprosto známý). Uzdravený je připraven věřit, ale musí vědět, kdo je Syn člověka. Teď Ježíš zjevuje sám sebe podruhé. Nyní je tomuto slepci otevřen jeho vnitřní zrak, poslední nutný krok k jeho úplnému uzdravení: “Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví.”. Teprve teď slepý vyslovuje celé a dokonalé vyznání: “Věřím, Pane”. Právě tato dvě slova formulují nejvlastnější vyznání, ke kterému však dojde jen tváří tvář sebezjevení Ježíšova, právě tato dvě slova: sloveso “věřím”  a titul “Pane”. Ježíš je uznán nikoli jen za proroka a ne-hříšníka, ale za Pána. Titul “Pán” v ústech uzdraveného není jen pouhou zdvořilostní formulí, ale eschatologickým vyznáním, což podtrhuje skutečnost, že před ním padá na kolena. Vzdává Ježíši božskou poctu, jako tomu, v němž se zjevuje Boží moc, s nímž přichází Boží království. (viz Ježíšovo zatčení 18. kap.)

 

Spor mezi farizei a Ježíšem (9, 39-41):

Tento krátký oddíl zdůrazňuje symbolický význam uzdravení. Verš 39 tvoří závěr příběhu uzdravení. Ukázalo se: farizeové se domnívali, že vidí, ve skutečnosti ale právě naopak, zůstali slepí na rozdíl od uzdraveného slepce, kterého nad to vyhnali jako nevyléčitelného hříšníka (už od narození hříšného, tedy i duchovně slepého). Ten se stal svou vírou v Ježíše vidoucím. Jejich, farizejské, dělení na “slepé hříšníky” a “vidoucí” je postaveno mimo veškerou moc. Ježíšovým vystoupením je nastolen nový pořádek. Zda někdo patří k první nebo druhé skupině závisí na postavení, jaké člověk zaujme k Ježíši. Soud, který Ježíš přišel vykonat, spočívá v tom, že lidské souzení (ať už jde o to farizejské) nad slepotou či viděním druhého zrušil, a sám sebe ustanovil jako rozhodčího v této věci.

Farizeové jsou Ježíšovým slovem přímo zasaženi, velmi dobře vědí, kam tím Ježíš míří. A pošetile na svou otázku "zda jsou snad oni slepí”, jako znalci zákona, čekají se vší samozřejmostí negativní odpověď. Je jasné, že Ježíš jim takto odpovědět nemohl, ale také přímo neříká, “Ano, vy jste slepí”, nýbrž jim vysvětluje: “Kdyby jste byli slepí, hřích byste neměli…”. Chtěl tím snad vyjádřit, že by byli bez hříchu, kdyby uznali svou slepotu? Ano, tímto směrem snad míří jeho odpověď, totiž že slepými jsou přísně vzato všichni, dokud doprostřed nevstoupí světlo světa. Jen ono může zapudit temnotu slepoty. Světlo, které je zcela extra. Jedině ti, kteří obrátili svůj zrak k tomu světlu mohou nakonec prohlédnout, což sebou nese také vyznání vlastní slepoty, od níž si nikdo sám pomoci nemůže (V pozadí zde také můžeme číst větu 3, 18 “kdo nevěří, je odsouzen…”. Nevěřit, jakoby setrvávat ve falešném bludu o sobě samém, o své dostačitelnosti, sebespasitelnosti.) Tvrdit o sobě, že jsem vidoucí, se tváří tvář Ježíšovi ukazuje jako klamný blud o sobě samém. Což znamená nadále setrvávat v hříchu, držet sám sebe pro sebe.


Starokatolická kolekta:

Bože, ty miluješ člověka

a pro naši záchranu vykonáš všechno.

Dej ať jsme otevřeni pro přijetí tvé pomoci

Daruj nám správné vidění světa

ať ve svém životě nezabloudíme

nýbrž dojdeme k cíli, jímž jsi ty sám.

Prosíme tě o to skrze našeho Pána Ježíše Krista,

tvého Syna a našeho bratra,

který s tebou a Duchem svatým

žije a působí na věky věků.