3. neděle po Zjevení Páně A

Autor:
Publikováno:

Texty: Iz 9,1-4; Ž 27,1.4-9; 1Kor 1,10-18; Mt 4,12-23

Text:

Iz 9,1-4

V Izaiášově době (732 př. Kr.) dobyli Asyřané Galileu a část obyvatel odtáhli do vyhnanství. Prorok vidí zemi v hluboké temnotě srovnatelné s temnotou „světa smrti“ či s chaotickou tmou před stvořením. Avšak v této temnotě zazáří světlo radosti, která je vykreslena pomocí komplementárních obrazů žni a vítězství. Bůh sám přinese svobodu a mír, neboť osvobodí od nadvlády Asýrie: zlomí symboly otroctví – jařmo, hůl a bodec otrokáře (tak jako bylo zlomeno jho Midjánských – Sd 7,14n). Je zde motiv úcty a hodnoty člověka (zlehčení a cti určité krajiny – „co může z Galileje vzejít dobrého?“), která bude navrácena.

Ž 27,1.4-9

Motiv strachu z nepřátel rozehrává žalm: člověk se nemusí bát, protože Hospodin je světlo a spása, záštita lidského života. Doufání v Hospodina je možné i tehdy, kdy se vše zdá z lidského pohledu beznadějné, je to doufání navzdory okolnostem. To „jediné potřebné“ je bydlet (minulá neděle!) v Hospodinově domě a ptát se po jeho vůli. Člověk hledá Boží tvář, a proto prosí Hospodina, aby ji neskrýval (Deus absconditus!) – opakem je asi rozjasnění Boží tváře vůči člověku (Nu 6), tedy požehnání.

1Kor 1,10-18

Fascinace kazatelem přináší zhoubné následky pro společenství – rozdělení na skupinky, nedocenění Krista a jeho kříže. Pavel říká jednoznačně svým spolubratrům, ale i „dětem“ ve víře, že on není jejich Spasitel, tedy Kristus. Nenechá se vlákat do pasti řevnivosti a soutěžení s ostatními představenými, i když ho někteří lidé zbožňují a hlásí se k němu jako ke svému vůdci. Trvá na tom, že ani on, ani Apollos nejsou páni, kterým by měli lidé náležet, jsou pouze služebníci, kteří je přivedli k víře. Tento krok jistě není populární. (Nepříjemné věci se neotvírají. Nechce se nám druhým lidem říkat, že se v něčem mýlí, i když si to myslíme.) Apoštol dá najevo to, co by jinak (bez toho – kdyby se neozval) nebylo tak zřejmé – vyvýší Krista, jakoby mu uvolnil místo na piedestalu, vlastně ukáže, komu patří božská pocta, a ozřejmí svou vlastní roli. V Pavlově postoji je pokora a zároveň velikost.
I my se můžeme poučit od apoštola Pavla v tom, že se budeme snažit zbavit se ducha konkurence, který se ve společnosti šíří všude – již v mateřské školce děti vrůstají do společnosti, kde vládne duch soutěživosti a srovnávání (to může být i zdravé a motivující, ale kdo je pak naučí, že v duchovních věcech je to jinak?).
Pýchu nelze hned vykořenit (to by asi bolelo, kdyby Pán Bůh za kořeny pořádně „zabral“), je v nás („nedá se nic dělat“), ale vědět o tom a cílevědomě proti ní bojovat je dobrý začátek.
Je zvláštní, že v předchozím oddílu (minulá neděle) říká apoštol Korintským, že nejsou pozadu v žádném charismatu, a přitom charisma jednoty a svornosti jim zjevně chybí.
Slovem o kříži a o bláznovství víry začíná Pavel uvádět své věřící do křesťanského paradoxu víry (v slabosti je skryta síla, kázání Krista ukřižovaného) a pak i eschatologické naděje (2. kap.), které spolu s proměněným smýšlením (konec konkurence) vedou k duchovní dospělosti (3. kap.).

Mt 4,12-23

Tento rok je Ježíšova příprava na jeho veřejné vystoupení tematizována v Ježíšově křtu, Ježíšova příprava na poušti je vynechána a my skáčeme rovnýma nohama přímo do začátku Ježíšova veřejného zvěstování.

Přímým impulsem, který vede Ježíše, aby začal kázat, je Janovo uvěznění. Bezprostředně na Jana navazuje, když říká: obraťte se, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Jakoby chtěl dát najevo, že Janovo poselství je důležité, že nesmí zapadnout, a že i On (ač měl pak jiné důrazy) se k němu připojuje. Z Matoušova vypravěčského „když Ježíš uslyšel“ je cítit, že se Ježíš pro své vystoupení na veřejnost osobně rozhodl. Je zvláštní, že začíná právě v Galileji, která byla správním územím právě toho Herodovce (Tetrarchy), s nímž měl Jan konflikt.

Matoušovi jde jednoznačně o to, aby podtrhl, že se naplňují starozákonní zaslíbení. Ježíš začal zvěstovat právě na území Zabulon a Neftalí. Směrem k moři, za Jordánem, byla Galilea pohanů. Když Ježíš přichází do tohoto periferního a přehlíženého území, naplňuje očekávání lidí, která vyjádřil Izajáš. Světlo vstupující do tmy, v které lid bydlí (stín smrti, úzkost člověka vydaného smrti), je Božím proměňujícím zásahem. Ježíš „zvěstuje evangelium Boží“ (Kyrios – kéryssein znamená vyhlašovat královskou vůli).

Pokání – proměna je zde (v navázání na SZ, na proroky – Iz 30,15 atd.) rozhodným obratem v kritické situaci, když dosavadní směr cesty vede k záhubě – švb = také vrátit se (domů, k Otci). S Ježíšovým příchodem nastává obrat věcí mezi Bohem a jeho stvořením. Boží království je blízko, protože se přiblížilo skrze skutky uzdravení a slovo evangelia. Na tuto nabídku je jediná přiměřená odpověď: změna smýšlení.

V židovství můžeme od knihy Daniel sledovat myšlenku jak současného (4,31), tak budoucího (2,44) Božího kralování. Tento rozpor řeší židovství takto: V přítomnosti kraluje Bůh jen nad Izraelem (sr modlitba Slyš, Izraeli), ale ten prosí o to, aby se Boží vláda prosadila nad celým světem (sr modlitba quaddiš).

Ježíš na rozdíl od Jana Křtitele volí za střed své činnosti území Galileje. Tam si povolává i své učedníky. (Rybářské povolání se v Izraeli netěšilo vážnosti: nikdo ze zákoníků se pravděpodobně neživil tímto řemeslem, protože ustanovení Lv 11 o rozdělení živočichů na čisté a nečisté se týkalo i tvorů ve vodě, a vzhledem k tomu, že do rybářských sítí se chytilo to i ono, museli rybáři po skončení lovu oddělovat jedno od druhého, tzn. dotýkat se obojího. Ježíš si však povolává své učedníky právě z těchto řad.)

Výzva „pojďte za mnou“ je jednoznačným povoláním k učednictví – v židovském pojetí se žák neučí pouze výklady svého učitele, nýbrž také jeho příkladem (zachovávání Božího zákona v každodenním životě). (Žádný rabín si však nepovolal své učedníky z vlastního rozhodnutí, žáci si naopak sami volili, od koho se chtějí učit.) Svým slovem o rybářích lidí Ježíš zřejmě naráží na sz proroctví Hospodinových soudech, v jejichž kontextu se obrazu rybolovu objevuje (Ez 29,4-6 Am 4,2 Jr 16,16), a tak asi dobu, kdy povolává své učedníky (do služby evangelia) vnímá jako eschatologickou. Ježíšovo slovo je přemáhající, a tak Ondřej i Šimon hned zanechají sítě a jdou za Ním. Jakub a Jan spravují s otcem Zebedeem sítě po nočním rybolovu. Jejich náhlý odchod s Ježíšem je umocněn tím, že znamená opustit nejen živobytí, ale také otce. Snad se tím evangelista snaží dokreslit „eschatologickou hodinu“, kdy je třeba pro nebeského Otce rozvázat všechna pouta.

Vidět v povolání apoštolů základ konstituce církve by pomíjelo skutečnost, že církev není utvářena funkcí apoštolů, ale slovem evangelia, které dochází víry i u zástupů. To však neznamená, že by Ježíšovo povolání nemělo eklesiologickou dimenzi: Ježíš vytváří kolem sebe kruh, jehož účastníci jsou Ježíšovou osobou spjati i navzájem.

Souhrnné vystižení Ježíšovy činnosti jako kázání evangelia a uzdravování nemocí je zároveň základní osnovou Matoušova díla – Ježíšovo slovo a čin se střídá s narací příběhů. V evangeliu nejde jen o kázání (!), myšlenky a nauku, ale na druhou stranu u Ježíše nejde jen o filantropii, o pomoc lidem. Evangelium je vyhlášení Božího království, Božího vztahu k lidem, který volá po odezvě, po novém vztahu člověka k Bohu. Ježíš přichází v Boží moci, aby obnovil dobrý Boží záměr se stvořením (zdraví, harmonie, řád).

Homiletické podněty:

Největší tmou může být někdy ta tma, která je v nás. Ale i nad námi zazáří světlo, kterým je Hospodin (Ž 27 Iz 60,2). Už jenom tím, že člověk spatří světlo, je vysvobozen (např. ze škarohlídství) a přichází k naději. Změna lidského smýšlení, obrácení a změna k lepšímu je možná jen tehdy, kdy má člověk odkud čerpat – z úzkého vztahu s Hospodinem – žalmista požívá Hospodinovy vlídnosti, něhy (kat. překlad). V důvěrném vztahu s Hospodinem hledá jeho vůli, hledá samotného Hospodina, jeho tvář (Ježíš!). Čerpat se dá i z „pouhého“ přebývání v Boží přítomnosti (chrám).

Naše životy se radikálně změní jen tehdy, jestliže se svobodně rozhodneme otevřít se lásce, která stále čeká, aby nám odpustila a aby nám dala sílu začít znovu – bez ohledu na to, kolikrát upadneme. Není jednoduché odevzdat své hříchy Ježíši. Jeden z důvodů, proč se jich nezbavujeme, je možná ten, že se jich stále ještě chceme zbavit svou vlastní silou. (P. Havlát)

Na výzvy k obrácení, resp. o následování Ježíše se káže těžko, jsme v pokušení moralismu. Jak to udělat, abychom se nechali se Ježíšem fascinovat jako rybáři, ale abychom u toho nezůstali? Myslím, že dobrým homiletickým východiskem je odkaz na eucharistii, ve které se nám Ježíš nabízí, aby nám sám byl posilou na cestě následování. Blaze sboru, který se právě tehdy, kdy se čtou parenetické či ostré (tvrdé) texty, může také shromažďovat kolem stolu Páně.

Pokáním, změnou smýšlení se nemyslí polepšení vlastního chování,ale přijetí evangelia jako normy smýšlení i jednání. Nemoralizujme – jako že se „máme snažit“ (jako o všechno možné v životě) – jde o to, vzít vážně evangelium, věnovat čas a energii jeho promýšlení i přemýšlení o svých postojích i zvyklostech s cílem jejich změny. Pak můžeme mít naději, že se i v praktickém (obyčejném a běžném) životě (např. v rodině a na pracovišti) něco změní. („Myslíte-li to s něčím vážně, jistě s tím něco uděláte.“ - P. Havlát)

Vnímáme dnešní dobu jako eschatologickou? Jak to je s naším následováním, s naší (ne)rozhodností a s naším učednictvím? Dá se uvažovat o tom, zda naší víře nechybí ten rozměr rozchodu se vším dosavadním. Ježíš ovšem nekladl každému za podmínku následování rozchod s dosavadním zaměstnáním nebo rodinou. (Jan Křtitel říká, když se ho lidé ptají „Co máme dělat?“ v podstatě: „Dělejte to, co děláte, ale dělejte to dobře.“ Apoštol Pavel píše: „Ať každý zůstává, kde byl Pánem povolán.“ 1K 7,17.20.24) Opět: nemoralizujme kladením nereálných (zbožných) ideálů, ale zpytujme své vnitřní postoje – jak se my Ježíši odevzdáváme, abychom byli jeho, aby pro nás byl na prvním místě, aby nám jiná pouta nebránila ve svobodném rozvíjení vztahu s Ním?

-dh-

Starokatolická kolekta:

Bože, náš Otče,
skrze kříž svého Syna
nám dáváš vykoupení a spásu jako dar
a spojuješ nás dohromady jako svoje společenství.
Pomoz nám, abychom žili z evangelia a byli jednoho ducha,
aby naše svědectví o Kristu bylo věrohodné.
Prosíme tě o to skrze něho,
tvého Syna a našeho bratra,
který s tebou a s Duchem svatým žije a působí na věky věků.